Bude hůř

XXI.

"Chceš hodit domů?" odchytil si mě Theo, když jsem procházela přes parkoviště.
"To už se vůbec netrápíš tím, že nás spolu uvidí?" optala jsem se. Oba jsme sice v tomhle směru trochu pookřáli, ale já měla stále větší rezervy, než on. Nechtěla jsem riskovat, že kvůli nějaké naší chybě budu mít Stilese stále za zády.
Theo zavrtěl hlavou.
"Ani si nás nevšimnou. Nebo je tu někde Stiles?"
"Lydie s ním někam šla, ale kam, to nevím." pokrčila jsem rameny. Nestihla jsem se zeptat, kam ti dva jeli a co tam chtěli zkoumat, ačkoli jsem nad tím už během hodiny párkrát přemýšlela.
"A co Liam? Jak se on cítí před úplňkem?" ptal se Theo i na Liama. Na další osobu, se kterou jsem skoro nemluvila.
"Asi dobře. Já se s nikým z nich pořádně nebavila, Liam má teď oči jen pro Hayden. A Mason toho taky moc nevěděl." odvětila jsem.
Poklidně jsme došli až k Tundře, nikdo se naštěstí doposud odnikud nevyřítil a nepřerušil naši společnou chvíli.
Theo pokýval hlavou a otevřel mi dveře u spolujezdce. Ráda jsem do auta nasedla, konečně jsem domů nemusela jít pěšky. Navíc jsme s Theem měli opět čas pro sebe.
Zavřela jsem za sebou dveře a počkala, než nastoupil z druhé strany, abych ho požádala, jestli mi dá batoh na zadní sedačky. Ochotně tak učinil, až mi vykouzlilo úsměv na tváři, jak hodný na mě byl. Měla jsem jednoduše štěstí.
"Liam je zamilovaný. To je lidem občas stává. Rozum pak jde stranou." vrátil se Theo zpět k předešlému tématu, když nastartoval auto.
"Jo, o tom něco vím." přitakala jsem. Konec konců, tak to měl zákonitě každý.
Láska měnila priority. Nejen mně, ale i Theovi. Dobrovolně se mnou trávil čas, o co víc, staral se. Naslouchal, každá chvíle s ním byla k nezaplacení. A já doufala, že on to k mé maličkosti vnímá shodně.
"Co jste to na obědě s Lydií vůbec nacvičovaly?" zeptal se z ničeho nic.
Překvapeně jsem vyvalila oči. Nikde jsem ho neviděla, ale stejně nás slyšel.
Asi bych mu s tím sluchem měla vážně víc důvěřovat. Pomyslela jsem si.
"Dostala pocit, že bych si měla s někým užít." přiznala jsem. Jestli to celé slyšel, nemělo důvod vymýšlet krycí historky, navíc by je nejspíše stejně prokoukl.
"Jo?" přesvědčil se.
Na tváři jsem vypozorovala jen pobavení. Byl úplně jiný než já. Já být na jeho místě, šíleně bych žárlila. A on? Zatím se tomu jen smál, i když mě užíralo svědomí, že jsem něco takového vůbec dovolila a nezarazila to dřív.
"Jo. Zavolala nějakého třeťáka, i když se nakonec ukázalo, že o to vůbec nestál." objasnila jsem.
"Jeho smůla." řekl a na semaforu zastavil, protože se rozsvítila červená.
Byla jsem šokovaná ještě víc, než předtím.
On si z toho snad nic nedělá.
"To bys ho nechal?" podivila jsem se. Nebyla jsem si jistá, jestli oba mluvíme o téže situaci.
Theo se opět zasmál, pořád se zdálo, že ho to nijak nerozhodilo.
"Já? Rozhodně. Alespoň bych pak mohl poslouchat, jak příšerný to bylo a nakonec bych si poslechl i to, jak po tom šíleným zážitku prahneš po mně." obrátil se na mě na pár vteřin od jízdy, jakmile bylo auto opět v pohybu. Hlavou mi proletělo, že tohle všechno je vlastně jen odraz jeho sebevědomí.
"Nefandíš si tak trochu náhodou?" pokusila jsem se mu jeho sebevědomí trochu srazit, nicméně se mi to nepovedlo ani o píď. Byl si sebou pořád stoprocentně jistý.
"Po tom, co jsem poslouchal, když jsi u mě spala, jsem si zcela jist, že se možná i podceňuji." zasmál se.
"A nebo jsem jen dobrá herečka a chtěla jsem ti zvednou sebevědomí." ušklíbla jsem se, pravdu měl však on.
"Chemosignály mluvily jinak." trval na svém.
Neměla jsem, jak ho obelstít.
"Kdybys nebyl vlkodlak, neměl bys na co referovat. Takhle to je šíleně nefér." odfrkla jsem si.
A taky, že to nefér bylo. On se mohl řídit podle toho, co cítil a slyšel. Zato já měla jen vlastní intuici, která na tom zas tak slavně nebyla.
Odbočil do ulice, která vedla přímo k našemu domu.
"Mohla bys být taky, máš bratránka alfu."
Bezpochyby mluvil o Scottovi. Na jednu stranu měl pravdu, mohla bych se nechat kousnout téměř hned. Jenže to by to nesměl být Scott.
"Už jsem ti říkala, že Scott tohle nechce ani slyšet. Neproměnil by mě ani za nic."
"Tak jiný alfa." věnoval mi opět na pár vteřin svou plnou pozornost. Bohužel, silnice plná aut delší čas nedopřála, Theo se musel opět veškerou svou soustředěností věnovat vozovce.
"Znáš tady v okolí nějakého? Co proměňuje lidi na potkání?" zeptala jsem se.
Skutečně mě zajímalo, jestli tu někdo takový je. Dřív to býval Derek, jenže ten už své schopnosti alfy dávno ztratil. A teď tu navíc nebyl vůbec.
Theo cosi zamumlal, ale já jeho slovům nerozuměla. Další větu jsem však slyšela dost zřetelně.
"Slyšel jsem, že plaveš v biologii."
Podezíravě jsem přimhouřila oči.
"Slyšel, nebo odposlouchal?"
Místo odpovědi se zasmál. Jasné znamení toho, že odposlouchal.
"Tohle už hraničí s porušováním osobní svobody." zkonstazovala jsem trochu dotčeně.
Vědět Stiles, že Theo špízluje po škole, asi by ho smečka nesmečka poslal hezky zpátky, odkud přišel.
"Podívej, chtěl jsem se ti nabídnout, že ti s tím pomůžu. Biologie mi docela jde." pronesl Theo klidně.
"Já vím, umíš poznat řekomyši." rýpla jsem si, abych mu nějak vrátila to jeho odposlouchávání.
Konečně jsme dojeli před náš dům, kde Theo zastavil.
"Nedáš si pokoj?" obrátil se na mě v zaparkovaném autě.
Usmívala jsem se od ucha k uchu. Vždycky mi s ním bylo moc hezky, ani jsme sobě nemuseli být nijak fyzicky blíž. Bylo to, jako kdybych našla spřízněnou duši, která mi zlepšila den pokaždé, kdy mi zkřížila cestu.
"Ono se to nabízí skoro samo." odvětila jsem.
Theo zavrtěl hlavou, ale na protest už nic nenamítl. Asi tušil, že si to za to šmírování zasloužil.
"Ale tu pomoc bych ocenila." dodala jsem. Záchrana v biologii se mi náramně hodila, navíc další test mě čekal už během pár dní.
"Počítal jsem s tím." pronesl Theo a naklonil se blíž, jeho ruka našla místo na mém stehně.
I já se naklonila blíže k němu, naše obličeje dělily jen desítky centimetrů. Napětí by se dalo krájet.
"Takže zítra u vás?" otázal se, do druhé ruky zabalil mou tvář.
V jeho očích jsem se mohla utápět pořád, pokaždé neskutečně fascinovaná, jak nádherná modř dokáže být. Jak nádherný dokáže být on.
"Doufám v to. Zeptám se tety." odpověděla jsem a trochu se nadzvedla ze sedačky, abychom už konečně neseděli v tom příšerném tichu, které nebylo zapříčiněné polibkem. Polibkem na rozloučenou, na který jsem čekala jako na boží smilování.