Bude hůř

VII.

"Vážně, Scott palačinky miluje! Je jako posedlý, když je cítí." smála jsem se na od ucha k uchu.
Naše konverzace se z neutrální přehoupla na neskutečně zábavnou a pohodovou. Celé to začal Theo, když vyprávěl o své staré škole a zažitcích z ní. Bylo skvělé ho poslouchat, vyprávět uměl výborně.
"Scott miluje palačinky? Páni, tahle alfa je fakt tvrďák." nadhodil Theo s ironií. Vtip a nadsázka naší konverzaci vévodily.
"No to je. Hlavně, když jde o pravidla ve smečce."
Sice jsem se smála, ale tohle sdělení byla pravda. Scott lpěl na tom, abychom všichni všechno řešili spolu, s klidem, pochopením a vzájemnou důvěrou.
Důvěrou, kterou jsem tajením mého schazení se s Theem značně porušovala.
Co by mi na to Scott řekl? Byl by pěkně naštvaný, že mu lžu. A nejen jemu, celé smečce a rodině.
Tu myšlenku jsem vypustila z hlavy. Scott by se zbytečně strachoval. A zatím ve své podstatě o nic nešlo, Theo se do smečky přeze mě dostat nesnažil. Nebyl žádné 'popros Scotta' nebo 'řekni Scottovi' a 'přimluv se za mě'.
Přála jsem si, aby mě jako součást smečky vůbec nebral. Nechtěla jsem, aby se mnou trávil čas, protože musí.
Protože Scott by měl radost a když má Scott radost, bývá shovívavý.
"Pravidla? Jakože alfa má právo na nejvíc palačinek?" vnesl Theo do debaty další dávku ironie.
"Ne." zasmála jsem se jeho poznámce. Rozhodně stála za to.
"Vždyť to znáš. Loajalita, důvěra, pochopení, klid a hlavně žádné násilí, které není nutné."
Hlavně důvěra, to by řekl Scott. Základ je vzájemná důvěra. Tak proč jsem ji jen letmo zmínila?
"Což znamená, že nezabiješ, když nemusíš, že?" zeptal se Theo a já přikývla.
"Jo, tak nějak."
"Nedokážu si představit, že by to někdo z vás udělal dobrovolně. Třeba pro radost." podotkl Theo. V tom měl rozhodně pravdu. Byla to přímo absurdita.
"Pro radost ne, ale v afektu." odmlčela jsem se na chvíli, abych se napila vody, kterou Theo před nějakou dobou přinesl.
"Liam s tím má dost často problémy. Bohužel, Scott je na něj taky krátký, tak ho musí při úplňku hlídat více lidí." pokračovala jsem ve sdělení.
Hlavně poslední úplňky se nám vymykaly z rukou více, než obvykle.
"Aha." zamumla Theo se zadumaným výrazem.
"Copak Scotta neposlouchá?" podivil se.
"Ne, že by vyloženě neposlouchal. Spíš je nepříčetný." uvedla jsem věci na pravou míru.
Liam ke Scottovi vzhlížel, jen těžko by ho neposlouchal. Avšak úplňky dělaly své.
"Jen aby vám ve smečce nenastala anarchie." zasmál se Theo a na tváři se mu objevil úšklebek.
"Snad ne." přitakala jsem.
No doufám, že ne. Ale jestli bude Liam nepříčetný, Stiles detektiv na vlastní pěst a já tajnůstkář, je tenhle scénář bohužel dost možný.
"A co ty a smečka? Neviděl jsem tě s nimi tak často, jako Liama." stočil konverzaci k mojí osobě. Vlastně jsem byla ráda, že jakmile uhne téma dál ode mě, vrací ho Theo zpět. Cítila jsem se v jeho blízkosti chtěná.
"Liam je beta, je jako Scottův syn. Já jsem jen součást rodiny, ještě k tomu lidské. Do nadpřirozena se upřímně ani jinak nehrnu, takže s nimi trávím čas, jak to zrovna vyjde."
"Když nedáš přednost jinému vlkodlakovi." skočil mi do řeči a vítězně se usmál. Bylo jasné, že referoval na sebe. A nepletl se.
Vyměnila bych čas se smečkou plný chaosu a plánování za pohodu s Theem naprosto kdykoli.
"To je taky fakt." souhlasila jsem rozhodně.
"Možná je lepší, že tě do toho nezatahují. Čím míň člověk ví, tím méně toho může říct. A když ti neříkají, co je zrovna za ničivou nadpřirozenou katastrofu, jsi v bezpečí." poznamenal mile.
"No, to taky není úplně pravda. Já vím, co smečka řeší. Zaprvé je Scott na stejném patře a za druhé, do těchhle věcí vidím i normálně. Ať už přes nějakou sešlost, něco přes každého z nich zvlášť." opravila jsem jeho mínění.
Nebyla jsem žádný chráněnec smečky, kterého by opečovávali jako porcelánovou sošku. Byla jsem u každého vážného rozhovoru, který se kdy ve smečce od mého příchodu vedl. Jediné, co mi bylo zakazováno, byly akce.
Ale uznávám, že bych tam byla naprosto zbytečná.
"Já myslel, že tě nechtěli tahat do toho, co se teď děje."
Netvářil se, že by mi věřil, co jsem právě řekla.
"Čeho?" nevěděla jsem, o které věci byla nyní řeč. Kolem smečky se toho dělo vždy poměrně dost.
"Myslím ty hroby, Lucas, Tracy a podobně. Nevím, jak to nazvat."
Jasně, já už vím!
"Chiméry." dala jsem oné situaci jméno.
"Scott tomu říkal chiméry." dodala jsem souvislosti. Já bych na to jméno nejspíše nikdy nepřišla, kdyby nám to neřekl Scott.
"Jakto? To je přeci více DNA najednou." zamračil se Theo. Scott se s ním o tom nejspíše ještě nestihl pobavit.
"Ale to oni všichni mají."
Nebo alespoň Scott to říkal. Snad ti teď  neříkám nějaký nesmysl.
"Deaton nám o tom říkal, ale než na to Scott přišel, už odjel. Jen nám sdělil, že to vypadá, jako by je někdo tvořil."
"Tvořil?" Theo nevypadal, že by mu o tom Scott stihl říct jedinou věc.
Na to, abych z toho vybruslila, bylo pozdě. Nezbylo, než říct, co jsem věděla. Navíc Theo se snažil smečce pomáhat, možná mu i ten trošek informací mohl dopomoci k tomu, aby si získal Stilesovu důvěru. Nebylo čeho se obávat.
"Jo. Malia tvrdí, že muži v maskách. Taky jsme je viděli, v Sinemě. Ale nevíme, jestli máme pravdu."
Jestli má vůbec někdo z nás pravdu.
"Zní to dost šíleně, to musíš uznat. Muži v maskách, kteří tvoří chiméry? Není to z nějakého filmu?"
Theo se tím očividně dobře bavil. I já jsem sama sobě zněla jako malé dítě, které koukalo na film a teď má děsivé vidiny všude kolem.
"Možné to je. Ale v tomhle městě mě nepřekvapí asi už nic." pokrčila jsem rameny. Tohle byl jediný pádný argument, jak se z toho vymotat.
"Třeba tě ještě překvapím já." řekl Theo. Na tváři měl opět ten svůj úšklebek, kdy jsem si nebyla jistá, co za myšlenky se mu prohání hlavou.
"Zase mě vezmeš na řekomyši?" pronesla jsem na oko otráveně a povzdechla si. Můj dramatický herecký výkon však prokoukl jako nic.
"Jasně, jen si z toho dělej srandu. Ale já viděl, jak jsi jí byla fascinovaná." pronesl, než sáhl po sklenici na stolku i on.
Dřevo v krbu tiše praskalo, jak jej požíral oheň a na pár minut si získalo můj pohled.
Tak a teď mysli, jak si obhájíš ten zájem o nutrii. Promítala jsem si v hlavě.
"A kdo by ne? Byla zajímavá."
Jediné, co mě napadlo. Jenže to byl holý fakt. Opravdu mě zajímalo, co udělá, jak se zachová a kam půjde. Nikdy jsem ji naživo tak blízko neviděla.
"Souhlasím. Ve městě plném nadpřirozena a záhad je nutrie rozhodně to nejzajímavější."
Achjo, ten jeho sarkasmus.
"Vtipné. Velmi." zkonstatovala jsem Theovu poznámku. Očividně se dobře bavil tím, jak si mě mohl dobírat. Takový druhý Stiles.
"Myslíš, že nejsem dost chytrý na to, abych vymyslel překvapení, pro které bys umřela nadšením?" zeptal se a důkladně udržoval pohled v mých očích, aby mu žádná reakce neunikla. Jestli z nich uměl číst, musel vidět, jak mi to v hlavě šrotuje.
Ale co bys nesvedl. Ty jsi za posledních pár dní samé překvapení.
"Netroufám si odpovědět."
Výrobně Andreo, zařaď neutrál. Pochválila jsem se za genialitu své odpovědi.
"Ještě něco k pití?" přerušil nakonec téma našeho rozhovoru Theo, když svou sklenku dopil a chtěl dojít pro další.
"Nene, děkuji." s úsměvem jsem ho odmítla, protože moje sklenka byla ještě z půlky plná.
Tenhle den byl fajn. Moc fajn. Začalo to už obědem, nynější atmosféra tomu jen dodávala na pravdě.
Kéž by ten dnešek pokračoval a nikdy neskočil.