Bude hůř

X.

"Mámin knižní klub při tom pije víno."
"Jenže oni nečtou knížky, co vyvolávají halucinace." skočil Stiles Lydii do řeči.
Všichni jsme stáli v kruhu kolem stolu, zahledění na knihy položené před námi. Ať už měli dneska v plánu je přečíst, nebo ne, nikdo se k nim příliš nehrnul.
Obal s doktory děsů nám všem dodával určitý druh obav, že by se mohlo cokoli pokazit.
"Proto jsou tu Malia a Andrea." pronesl Scott a naši dvojici obdařil přátelským pohledem.
I já svůj pohled přemístila na Maliu. Dneska jsme tu měly sloužit jako dohled na bezpečný průběh večera.
Malia už knihu četla a pro její vlastní dobro pokračovat nechtěla. Já dostala vyslovený zákaz čtení, protože nikdo nevěděl, k čemu by to mohlo vést.
"Aby nikdo nevběhl do silnice." zkonstovala Kira a podívala se na Maliu. Scott nám o té její nehodě pověděl. Tím se také vysvětlilo, proč mi celý večer nebrala mobil.
"Nebo hůř." povzdechl si Scott.
"Jako se to stalo Judy."
Všichni jsme svou pozornost stoprocentně věnovali Malie, když tu informaci pronesla.
Jaká Judy?
"Kapitola čtrnáct." doplnila rychle.
Aha, zase mluví ke knize.
Lydie po jedné z knih sáhla a vzala si ji k sobě.
"Nemá si to přečíst máma? Třeba by si vzpomněla na holku s ocasem, která na všechny útočila."
"Pokud to zabere." doplnil Stiles.
"To musí."
Lydie nezněla přesvědčeně. To však v tu chvíli nebyl nikdo z nás. Dnešní večer se ani z daleka netvářil jako společný filmový večer plný smíchu.
"Jak to myslíš?" zeptal se Scott.
"Myslím, že jsem je viděla během mé operace." řekla Lydie sklesle.
Koukala jsem na ní s tak zmateným výrazem, že kdokoli by si mě všiml jen na pár vteřin, došlo by mu, jak moc matoucí pro mě celá tahle záležitost je.
"Když se dívám na obal té knížky, mám pocit, jako kdyby-"
"Se z ní vynořila vzpomínka." dokončil Theo její větu.
Jestli tu skutečně všichni byli na stejné vlně, pak já se asi nestihla chytit. I když soudě podle výrazů, kterými byl následně Theo zasypán, nebyli na tom ostatní o nic lépe, než já.
"Ano." přitakala Lydie.
"To přece Valack chtěl, když to psal." špitla Kira.
"Jestli mi něco provedli, tak chci vědět co." řekla hrdě Lydie a společně s knihou se přemístila do křesla.
Ostatní ji následovali a postupně nezbyla na stole jediná kniha.
Snad dnešní večer neskončí katastrofou.

Vážně už takovou dobu jen četli.
Nikdo ani nepípl, jen občas bylo slyšet otočení stránky. Bylo to dokonale koncentrované místo.
Při pohledu na celý jejich kroužek jsem si všimla, že Kiru ta kniha asi začíná uspával. Pořád si podpírala hlavu, mžourala očima nebo si je mnula.
"Cítí už někdo něco?" zeptal se Scott, když zvedl oči od čtení.
"Únavu." řekla Kira vyčerpaně. Ta kniha jí skutečně zmohla, nebyl to jen můj pocit.
"Já hlad." zkonstazovala Lydie.
"Myslel z té knížky." vložil se s vážností do konverzace Theo.
Mírně jsem se usmála. Bylo hezké, jak poctivě to celé bral a vůbec nežertoval.
Lydie si jen povzdechla.
"A chcete něco donést? Určitě nemá hlad jen Lydie." pronesla jsem a získala si tak jejich pozornost.
"Já myslím, že nikdo nebude proti." usmál se Scott a podíval se po ostatních.
"Rozhodně bych si něco dal, umírám hlady." přidal se Theo a vděčně mi pohlédl do očí.
Víc jsem nepotřebovala, cesta do kuchyně byla jasná volba. Mou pracovní plochu však momentálně obývali Stiles s Maliou.
Stiles čtení před více než půl hodinou vzdal. Řekl, že ať čte jak čte, jen co přečte jednu stranu, druhou zapomene. A nikdo z nás ho nenutil pokračovat.
Malia zrovna zalévala kafe, když jsem k nim došla.
"Poslyš, kolik si toho vlastně pamatuješ z té nehody?" položil jí Stiles otázku. Ačkoli jsem se rozhodla připravit jídlo, jejich konverzaci jsem poslouchala z první řady.
"Přehrálo se ti to v hlavě jako film, nebo jsi to kompletně celý znova prožila?"
"Prožila."
"A jen tu nehodu, nic víc?"
"Nic." odvětila suše Malia.
"Aha." zamumlal Stiles a vzal si od Malii kafe, než odešel do obývacího pokoje. Já si mezitím vyskládala na linku jablka, pomeranče a jedno zapomenuté kiwi.
Jestli mají hlad, tak to chce víc než tři kousky ovoce.
"Děláš sváču?" ozvala se Malia od protější strany. Při pohledu na ní jsem se na souhlas usmála.
"Chceš s tím nějak pomoct? Něco nakrájet?"
"Můžeš nakrájet jablka." dala jsem ji odpověď na otázku.
Téměř ihned hrábla přes linku pro jablko, vzala do ruky nůž a už to vypadalo, že ho začne porcovat.
"Hlavně to nejdřív umyj." podotkla jsem a ona se zatvářila zmateně.
"Mně to nevadí."
"Ale mně jo. A ostatním, kteří můžou chytit žloutenku, taky."
Sice po mé poznámce chtěla mít jakou průpovídku, nechala si ji však pro sebe. Obě jablka vzala sebou ke dřezu a opláchla je. Já už mezitím měla kiwi celé oloupané, stačilo jen nakrájet.
Prkénko... kdepak asi máme prkénko?
Vidět mě teta, jak krájím kiwi na talíři, dostala bych ne zrovna krátkou přednášku o tom, že tím ničím nádobí. To jsem však ještě zdaleka neměla na Maliu, která jablka krájela přímo na lince.
Pánbůh se mnou, jestli tetě tu linku poškrábe.
"Tak, co tam máš dál?" zeptala se Malia. Energie z ní přímo sršela.
"Tady za mnou, ve druhém šuplíku, je tác. Tak ho vyndej a nasyp tam ta jablka."
Rozdávání úkolů nebyl problém. Udělala ochotně všechno, oč jsem jí požádala. A především to udělala rychleji, než bych to zvládla já.
"Mám je nechat na jedné straně? Aby to bylo pohromadě?"
"To by bylo super." usmála jsem se a přidala k již nakrájeným plátkům i kostičky kiwi a pomeranče.
"Půjdu tam za nimi. Odnést to už zvládneš, co?"
Ani nepočkala, než jsem jí cokoli řekla. Možná ze mě cítila, že mi její rozhodnutí nevadí a nijak mě nerozčílilo. Vždyť jsem krájela poslední kousek ovoce, nebyla by mi tu nic platná.
"Pardon, nechtěl jsem ti zkřížit cestu." ozval se od dveří mně dobře známý hlas.
Pár vteřin na to jimi už procházel Theo.
"Dal sis pauzu na oddech?" zeptala jsem se, mezitím skládajíc poslední zbytek pomeranče na tác.
"To čtení dá zabrat." zkonstazoval a došel až vedle mě. Byl to jediný úhel, ze kterého mohl vidět na skupinu ponořenou v knihách.
"Vidím, že denní příjem vitamínů dnes neopomenu." rýpl si, když z tácu sebral plátek jablka.
I od umyvadla, kam jsem si na pár vteřin odskočila, abych si umyla ruce, jsem se k němu otočila a snažila se tvářit vážně.
"Můžeš si klidně nalít sklenici čistého mléka a na svačinku se vykašlat."
"Snad jsem zas tolik neřekl. Náhodou se mi líbí, že se o nás staráš."
Veškerý vážný výraz byl ten tam. Dost možná jsem zčervenala a to jen díky jedné jediné poznámce.
S úsměvem jsem se od umyvadla vrátila zpátky k Theovi.
"Jinak bych se rád k něčemu vyjádřil..." přerušil Theo ticho mezi námi.
"Jen s nejlepším, hm?" přitáhl si mě blíž k sobě a o krok ustoupil, aby na nás bylo z provizorní čítárny vidět.
Na tváři si držel svůj úšklebek a mně bylo jasné, na co naráží.
Aha, moje zprávy nezůstanou bez odezvy. Hlavně zachovej klid, nemůžeš být zase mimo.
"Jo. Jen to nejlepší." usmála jsem se mile a chystala se odnést tác s nakrájeným ovocem do čtecího kroužku.
Při pokusu o vysmeknutí se Theovi jsem však byla zastavena, protože jeho ruka můj pas přitáhla ještě blíže k němu a já tak nemohla projít dál.
Vzedla jsem k němu hlavu. Opět má nervozita nabrala až podezřele velkých rozměrů a on se usmíval. Jen mi upřeně hledel do očí a vychutnával si, že všechno moje nesoustředění zavinil on.
"To abych dokázal, že za tvůj čas stojím." poznamel a sjel mě pohledem.
Nervózně jsem polkla a při větším usilí se mu vysmekla.
Klidně bych tam s ním byla, kdyby ta má nervozita následně nesmrděla celým domem. Úplně stačilo, že jakmile jsem přišla ke smečce, Scott i Malia se na mě obrátili.
"Všechno v pohodě?" zeptal se Scott starostlivě.
"Jo. Jenom nerada nosím ty věci na tácu. Bála jsem se, že je rozsypu." zkonstazovala jsem.
Scott nepřikývl, ani nic neřekl, jen sklopil pohled zpět do knihy. Malia mě však hypnotizovala stále. Ona nečetla, jen jim dělala morální podporu, a tak bylo dost možné, že zvažovala, jestli jí náhodou nelžu.
Theo se také z kuchyně vrátil zpět do obývacího pokoje. Cestou mi ještě stihl věnovat dlouhý pohled, než jsem mu zmizela ze zorného pole.