Šance

2. kapitola

,,Jak vypadám?" zeptal se Chen, když si už asi deset minut vybíral oblečení. Povzdechl jsem si a došel k němu.

,,Chene, sluší ti to ve všem. Vypadáš dobře." Chen vydechl přebytečný vzduch z plic.

,,Ale já potřebuju vypadat skvěle. Co kdyby mě náhodou Xiumin uviděl." vyhrkl, když se zase podíval do své skříně. 

,,Vždyť vždycky, když jde náhodou kolem nás nebo když jsme na obědě, tak se za mnou schováváš, aby tě náhodou neviděl. A když tě náhodou vidí, tak jen na pár vteřin. Zůstaň v tomhle a jdeme. Nechci kvůli tobě přijít pozdě. Chtěl bych vidět ještě Sehuna." Zavřel jsem mu před nosem skříň a odtáhl ho ke dveřím.

,,Počkej! Musím si vzít ještě tašku." vyhrkl Chen. Počkal jsem, dokud se nevrátil. Zavřel jsem dveře a společně jsme odešli pryč.

,,Seš si jistej, že v tom vypadám dobře? Že jsem si neměl vzít to tričko a košili?" zeptal se Chen, když jsme vcházeli do školy. Zasmál jsem se a zavrtěl hlavou.

,,Ne. Takhle vypadáš dobře." odpověděl jsem. Vzal jsem si přezuvky a zavřel skříňku. Počkal jsem na Chena a společně jsme se vydali do třídy. Šťastně jsem se usmál, když jsem na chodbě uviděl Sehuna. Zrychlil jsem, abych si s ním mohl aspoň na chvilku popovídat. 

,,Ahoj." pozdravil jsem ho s úsměvem. Sehun se na mě otočil.

,,Ahoj." pozdravil mě a chtěl odejít pryč, ale zastavil jsem ho. Sehun se podíval na svou ruku, za kterou jsem ho chytil.

,,Já jen...jestli by jsme se dneska nemohli nějak domluvit. Už...jsme spolu dlouho nikde nebyli." Usmál jsem se na něj s nadějí v očích. Sehun vytrhl ruku z mého sevření.

,,Dneska nemůžu." odpověděl bez špetky emoce a vydal se se svýma kámošema do třídy. Zklamaně jsem stál na místě a koukal na třídu, kde Sehun zmizel.

,,Baeku, pojď. Musíme do třídy." řekl Chen vedle mě jemně. Přikývl jsem a následoval ho. Sedli jsme si do naší lavice. Setřel jsem si slzy, které mi stékaly po tvářích a rychle si připravil věci na hodinu.

,,Jsi v pohodě?" zeptal se smutně Chen. Zakroutil jsem nesouhlasně hlavou a schoval se v jeho náruči.

,,Mám mu donýst ten dopis?" zeptal se Chen. Zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou.

,,Ještě ne. Zkusím si s ním promluvit." zamumlal jsem mu do ramene. Chen si povzdechl, ale přikývl.

,,Ale pokud ti to nějak nevysvětlí, tak mu ten papír donesu." řekl Chen, když se ode mě kvůli zvonění odtáhl. Vysmrkal jsem se a usmál se, aby na mně nebylo vidět, že jsem brečel.

Hodina proběhla v klidu. Sice mě vyzkoušela, ale uměl jsem to. Koukal jsem se z okna, protože Chen šel na chodbu, protože by měl Xiumin zrovna nějak měnit učebnu a měl by jít kolem naší třídy.

,,Ahoj, Baeku." pozdravil mě můj spolužák, Chanyeol.

,,Ahoj." pozdravil jsem ho s úsměvem. Chanyeol se podíval na prázdnou židli vedle mě a sedl si na ni.

,,Já...jen jsem se chtěl zeptat, jestli je všechno v pohodě. Viděl jsem tě ráno, jak se k tobě choval Sehun a jak jsi tady pak brečel." zeptal se starostlivě. Překvapeně jsem zamrkal.

,,No...už jsem v pohodě. Děkuju za optání." řekl jsem s hraným úsměvem. Chanyeol nedůvěřivě nazdvedl obočí.

,,Fajn. Nejsem v pohodě." zamumlal jsem a podíval se na své ruce. Chanyeol mě za ně chytil. Nechápavě jsem se na něj podíval.

,,Proč s ním jsi, když se jen trápíš? Proč si nenajdeš někoho, kdo by se k tobě choval tak, jak si zasloužíš?" zeptal se smutně. Podíval jsem se zase z okna.

,,Co když je tohle to, co si zasloužím?" zeptal jsem se. Na mé tváři se objevila Chanyeolova dlaň a otočila mě zpátky k němu.

,,To ti řekl Sehun?" zeptal se naštvaně.

,,N-ne. Teď mě to jenom tak napadlo." odpověděl jsem. Chanyeol si povzdechl a pohladil mě po tváři. 

,,Nic takového si nezasloužíš. Zasloužíš si někoho, kdo na tebe bude hodný, bude mít o tebe zájem a bude tě mít rád." řekl Chanyeol a usmál se na mě. Překvapeně jsem na něj zamrkal, ale usmál jsem se.

,,Fakt si to myslíš?" zeptal jsem se. Chanyeol souhlasně přikývl.

,,Už budu muset jít na místo." zamumlal, naposledy mě pohladil po tváři a odešel ke své lavici. Snažil jsem se pochopit, co se tu stalo. Začervenal jsem se, když jsem si uvědomil, že mě celou dobu hladil po tváři.

,,Co to bylo?" zeptal se zvědavě Chen, když si sedl na svou židli.

,,Všechno jsem viděl, tak se nesnaž mi lhát." dodal, když jsem se na něj otočil.

,,J-já ani pořádně nevím. Prostě přišel, ptal se proč jsem se Sehunem, když se s ním trápím a pak říkal něco v tom smyslu, že bych měl být s někým, kdo by mě měl rád a choval se ke mně hezky." zamumlal jsem s červenými tvářemi. 

,,A u toho tě hladil po tváři?" zeptal se šokovaně Chen. Přikývl jsem. Chen se usmál a natáhl ke mně ruku.

,,Dej mi ten papír. Odnesu ho Sehunovi." Vytřeštil jsem na něj oči.

,,N-ne. Ještě ne. Říkal jsem, že si s ním chci nejdřív promluvit." vyhrkl jsem. Chen protočil očima.

,,Ty to nechápeš? Chanyeol tě balil. Proč si myslíš, že tě hladil po tváři a říkal, že si máš najít někoho jinýho?" Překvapeně jsem zamrkal, skousl si ret a podíval se na Chanyeola. Zrovna se na nás díval. Otočil jsem se zpátky na Chena.

,,Třeba to tak nemyslel." řekl jsem.

,,Mě z tebe jednou jebne. Samozřejmě, že to tak myslel." vyhrkl Chen. 

,,Teď to už nechci řešit. Co ty? Viděl jsi Xiumina?" zeptal jsem se zvědavě. Chen se usmál a přikývl.

,,Šel na tělocvik. Škoda, že ho nemáme společně. Viděl bych ho se převlíkat." zasnil se Chen a opřel si hlavu o ruku.

,,Ale to by jsi na tom tělocviku nic nedělal. Jen bys ho sledoval." namítl jsem se zasmáním.

,,No a co. Mě by to nevadilo. I když...musel bych běhat a hledat místa, odkud bych na něj skvěle viděl, ale on na mě už ne." vyhrkl a podíval se na mě, jestli najdu nějakou mezeru v jeho plánu.

,,To je fakt. Ale stejně ten tělák dohromady nemáme." řekl jsem. 

,,Bohužel." zamumlal Chen a položil si hlavu na lavici.