Šance

7. kapitola

,,Doufám, že dneska se s tebou nebudu dohadovat, jestli půjdeš se mnou do školy?" zeptal jsem se, když jsem si na sebe zrovna oblékal tričko. Chen zavrtěl hlavou v nesouhlas.

,,Co kdyby mě zase pozdravoval. U toho chci být." řekl Chen, když si upravoval před zrcadlem vlasy. Se zasmáním jsem se na něj zase otočil.

,,Takže ty se budeš zase schovávat pod stolem?" zeptal jsem se a otočil se na něj.

,,Jo. Kdybych tam byl, tak by mě nemohl pozdravovat. Baeku, to ti snad muselo dojít." řekl Chen a zavrtěl nevěřícně hlavou.

,,Ale kdyby si tam byl, tak by si s tebou třeba popovídal." řekl jsem a nadzvedl párkrát obočí. Chen se nad tou představou začervenal, ale pak mu úsměv z tváře zmizel.

,,Vždyť bych se s ním nedokázal bavit. Začal bych koktat a pak bych akorát tak utekl. A kdybych ho viděl, že jde ke mně, tak bych utekl ještě dřív než by stihl něco říct." řekl smutně. To jsem mu musel dát za pravdu.

,,Vážně by ses snažil utýct fotbalistovi?" zeptal jsem se, když jsem nad tím přemýšlel. Vzali jsme si tašky na záda, zamkli náš byt a šli do školy.

,,Tak hele. To, že je fotbalista, neznamená, že bych mu nedokázal utýct. Vždyť mě znáš. Když chci nebo musím, tak to dokážu." řekl se zasmáním. 

,,To je fakt." přitakal jsem se smíchem. 

,,Ale...víš, že takhle to moc dlouho nevydrží. Musíš se přestat schovávat. Třeba...se díky těm fotkám seznámíte a něco mezi vámi bude." řekl jsem, když jsme spolu pomalu šli ke škole. 

,,Já vím, ale...já to prostě nezvládnu. A...mám taky strach. Co když se mi jen vysměje do očí? To bych nedal." Snažil jsem se vymyslet, jak bych mu mohl pomoct, ale nic mě nenapadalo.

,,Ale to přece nemůžeš takhle brát. A na druhou stranu...aspoň by jsi věděl, na čem jsi." řekl jsem a podíval se na něj. Chen ale jen záporně zavrtěl hlavou.

,,A co když si někoho najde?" zeptal jsem se. Věděl jsem, že to Chena rozesmutní, ale doufal jsem, že by ho to mohlo trošku přinutit k tomu, aby něco udělal. Chen si ale jen smutně povzdechl a pokračoval v chůzi.

,,Tak bych doufal, že je s tou osobou šťastný." zamumlal, když jsme vešli do školy.

,,Ale-" 

,,Ne, Baeku. Já mám Xiumina rád. Možná ho i miluju, ale prostě jsem smířený s tím, že spolu nikdy nebudeme. Viděl jsi ho někdy s nějakým klukem? Já teda ne, takže pochybuju, že ty jo." řekl Chen vážně. Vyjeveně jsem na něj zíral.

,,Ale ani s holkou jsi ho neviděl. Jinak by jsi mi to řekl." namítl jsem, když jsem zavíral svou skříňku. Chen s uchechtnutím zakroutil hlavou.

,,Ty si nedáš pokoj, viď?" zeptal se s úsměvem. Poznal jsem ale, že je falešný.

,,Jen mi přijde, že bys to neměl vzdávat." řekl jsem, když jsem ho vzal kolem ramen.

,,On je prostě...jiná liga. Pro mě naprosto nedosažitelný." Nesouhlasně jsem mlaskl.

,,Teď tu o něm mluvíš jako o nějakým bohovi. Je to normální kluk. Nezadanej. Kterej tě včera pozdravoval. Tebe. Ne někoho jinýho. A navíc, já si říkal u Sehuna úplně to samý. A jak jsem dopadl? Chodím s ním. Akorát se mě neptej, jak jsem to udělal, protože to nevím." Poslední větu jsem řekl se smíchem. Chen se taky zasmál. Sedli jsme si a připravili si věci.

,,To jo. Ale ty ses se Sehunem normálně bavil. Já bych to nezvládl." Zkřížil jsem si ruce na hrudi.

,,Ale já neříkám, že za ním máš hned jít. Můžeš začít tím, že se před ním nebudeš schovávat." navrhl jsem. Viděl jsem Chena, jak se podíval na hodiny, aby zjistil, kdy začíná hodina. Povzdechl jsem si a normálně si sedl.

,,Už toho nechám, ale zkus nad tím popřemýšlet." řekl jsem a usmál se na něj.

,,Já děkuju, že se mi snažíš pomoct, ale já to prostě nedokážu." zamumlal Chen. Smutně jsem se usmál. 

Snažil jsem se dávat při hodině pozor, ale stále jsem musel myslet na Chena. Bylo mi ho líto. 

,,Baeku?" Překvapeně jsem zamrkal a podíval se na Chena. 

,,Skončila hodina. A musíme jít do jiný učebny." řekl Chen s úsměvem.

,,No jo. Dějepis. Já nechciiii!" vyhrkl jsem, ale zvedl jsem se, vzal si věci na hodinu a vyrazil za Chenem. 

,,Nechápu, proč ta učitelka chce, aby jsme seděli každý sám." zamumlal Chen, když jsme si sedli každý do jiné lavice. K naší smůle jsem já seděl ve druhé a Chen v první lavici. 

,,Taky to nechápu. Jestli si budeme povídat nebo jestli tu budeme spát, tak to bude mít stejný výsledek." řekl jsem, když jsem si položil hlavu na stůl.

,,Ne asi." zasmál se Chen. Stoupli jsme si, když učitelka přišla do třídy. Mávla rukou, aby jsme si sedli.

,,Kde jsme to minule skončili?" zeptala se a podívala se k Chenovi do sešitu.

,,Dobře. Tak dneska budeme pokračovat." Už se nadechovala, aby řekla, čím budeme pokračovat, ale někdo zaťukal na dveře. Celá třída se k nim otočila.

,,Dále." vyhrkla učitelka. Dveře se otevřeli a do třídy vešel Xiumin.

,,Dobrý den, já jsem si dneska měl jít napsat ten test, protože budu pryč kvůli zápasu." řekl Xiumin. Zatímco s ním učitelka něco řešila, tak jsem se podíval na Chena. S vykulenýma očima na něj zíral.

,,Sedneš si tady dopředu k Jongdaemu." řekla učitelka, když na mého kámoše ukázala. Xiumin se na něj podíval a usmál se. Přišel k němu a sedl si vedle něho.

,,Ahoj." pozdravil ho šeptem Xiumin, když se na něj otočil. Chen se na něj nervózně usmál a něco tiše zamumlal. Zvědavě jsem je sledoval.

,,Prý ses schovával v koupelně." zašeptal Xiumin, když učitelka stále nepřišla s jeho testem. Chen si prohrábl vlasy.

,,N-no...nebylo mi m-moc dobře." zakoktal Chen. S úsměvem jsem je pozoroval.

,,Jo aha. Já si myslel, že ses bál jít do školy kvůli mně. Cítil jsem se kvůli tomu docela blbě." Viděl jsem Chena, jak začal panikařit.

,,To ne. Samozřejmě jsem se kvůli tobě necítil blbě a nešel kvůli tobě do školy. Já byl ve škole. Teda nebyl, ale nebylo mi dobře, tak jsem tam nešel. A...a nebylo to tak, jak to vypadalo. Já-já tě nefotil. Jen-"

,,Je ti, Jongdae, dobře? Jsi úplně červený." zeptala se učitelka, když přišla k Xiuminovi s testem. 

,,Jsem v pořádku." odpověděl Chen a zadíval se na své ruce. Všiml jsem si, že se Xiumin usmívá.

,,Máš na to patnáct minut." řekla mu učitelka a dala mu test. Xiumin jen přikývl. Chtěl jsem se věnovat už naší hodině, ale viděl jsem, jak se Xiumin podíval na Chena a lehce ho dloubl prstem do ruky. Chen se na něj otočil a snažil se vypadat klidně.

,,Můžu si půjčit propisku?" zeptal se Xiumin s úsměvem. Chen na něj chvilku bez hnutí koukal, ale pak se probral a jednu propisku mu z penálu půjčil.

,,Děkuju." poděkoval Xiumin a začal psát test. Nechápavě jsem ale koukal na jeho pravou kapsu u mikiny. Byl jsem si stoprocentně jistý, že to, co z ní čouhá ven, je propiska. Ale proč by si ji chtěl od Chena půjčit? Vševědoucně jsem se podíval na Chena. Každou chvíli se na Xiumin koukal, ale snažil se to zakrývat. Po dnešku se už nebudeš moct před Xiuminem schovávat.