Šance

1. kapitola

,,Proč nemůžeš tentokrát?" zeptal jsem se zklamaně svého přítele. Sedl jsem si na postel a snažil se nerozbrečet.

,,Do toho ti nic není, Baekhyune. Prostě dneska nepřijdu. Čau." Ani jsem se s ním nestihl rozloučit a už mi to vytípl. Odložil jsem mobil na stůl, schoval si obličej do dlaní a naplno se rozbrečel.

,,Pr-oč mi t-to děl-á? Co js-em u-udělal špa-tně?" říkal jsem si sám pro sebe mezi vzlyky.

,,Čau, Baeku. Tak jsem tady...co se stalo? Proč brečíš?" vyhrkl můj spolubydlící, Chen, když přišel ze školy.

,,Nic s-se nesta-lo. Jen...Se-hun nemů-že přijít. Za-se." Chen si povzdechl, když si sedal vedle mě. Vtáhl si mě do své náruče.

,,To je mi líto. Absolutně nechápu proč s ním jsi. Vždyť na tebe nemá furt čas, chová se k tobě hnusně...vždyť jste se neviděli už něco kolem měsíce. Když teda nepočítám to, že jsi ho viděl ve škole na chodbě." Popotáhl jsem a víc se k němu přitulil.

,,J-já vím, ale já ho prostě strašně m-moc miluju. Asi má j-jen nějaký špa-tný období. Určitě se t-to za pár d-ní zlepší." bránil jsem Sehuna. Chen mě od sebe odtáhl, aby se mi mohl podívat do očí.

,,Baeku, tomu ani ty nevěříš. Už si to kruci přiznej. Neklape vám to. Sehun se chová jako kretén. Nenič se a netrap se kvůli němu. Ty si to vůbec nezasloužíš. Rozejdi se s ním. Budeš mít klid. Nebudeš tady každej večer buď hypnotizovat mobil, jestli ti náhodou nenapíše, nebo tu nebudeš brečet, protože na tebe nemá čas. Vykašli se na něj." Díval jsem se Chenovi do očí. Možná má pravdu.

,,A-le já to ne-dokážu. Já mu to nedo-kážu říct." zašeptal jsem. Chen se usmál a setřel mi slzy, které mi stále stékaly po tvářích.

,,Tak mu to napíšeš. Buď SMSku nebo na papír. To zvládneš a já bych mu to klidně dal."  řekl Chen a už se chtěl natahovat pro nějaký papír, ale zastavil jsem ho.

,,Já...ještě počkám. Třeba se to změní." zamumlal jsem. Chen si povzdechl a chytil mě za ruce.

,,Měl by sis přestat lhát. Vždyť se Sehun takhle chová už od začátku vašeho vztahu. Ani nechápu, proč s tebou začal chodit." Nechápavě jsem na něj koukal.

,,Tím chceš naznačit, že jsem pod jeho úroveň? Že jsem úplně k ničemu?" zeptal jsem se. Další slzy se mi hnaly do očí. Chen začal lehce panikařit.

,,Pane bože. Samozřejmě, že takhle jsem to nemyslel! Ale kdyby tě měl rád, tak by ti to přece dával nějak najevo. Ale on s tebou začal chodit, ani nevím, jestli jste si dali pusu, a pak se choval jako by jste se pořádně ani neznali. Tohle nechápu. Noták, Baeku, nebreč." Souhlasně jsem přikývl a setřel si slzy.

,,Pusu jsem mu dal jenom j-já. A to na tvář." zamumlal jsem smutně. Chen na mě překvapeně vyvalil oči.

,,To jako vážně? Za tři měsíce vztahu jsi mu dal jednu pusu na tvář?" zeptal se s nevěřícným zasmáním. Přikývl jsem, zatímco jsem koukal na své ruce. Chen je vzal do svých rukou.

,,No vidíš. Neříkej mi, že takhle vypadá fungující a šťastný vztah." Smutně jsem se na Chena podíval.

,,Nevypadá." Chen se smutně usmál.

,,No tak vidíš. Takže mu napíšeš?" zeptal se s nadějí v hlase. Povzdechl jsem si, ale nakonec jsem přikývl.

,,Ale...dám mu ještě čas. Ještě mu ten papír nedám." zamumlal jsem, když jsem se snažil vymyslet, co mu tam napíšu.

,,Tak dobře. Budeš chtít pomoct?" zeptal se Chen s úsměvem. Jak se může furt takhle usmívat?

,,Já...to napíšu až večer. Jak ses dneska měl?" zeptal jsem se. Sice s Chenem chodím do třídy, ale chtěl jsem změnit téma hovoru. A navíc už to pár hodin bylo, co jsem ho viděl ve škole. Chen se zahihňal a opřel se zády o zeď.

,,Ve škole normálka, na chodbě jsem ale dvakrát viděl Xiumina. Jak může být někdo sakra tak skvělej?!" vyhrkl a svalil se na postel. Musel jsem se nad jeho chováním uchechtnout. Chen byl totiž do Xiumina strašně zabouchlej.

,,Ale to není všechno. ON SE NA MĚ PODÍVAL A USMÁL! Chápeš to?! On se na mě usmál! Já tam málem dostal infarkt." Snažil jsem si vzpomenout, jestli se náhodou nechoval o nějaké přestávce podezřele. Pak jsem si na jednu vzpomněl.

,,To bylo, jak jsi přišel do třídy, opřel se zády o zavřený dveře a s blaženým úsměvem ses po nich svezl na zem?" zeptal jsem se s nadzvednutým obočím. Byl jsem rád, že jsme spolu řešili Xiumina. Aspoň jsem na chvilku zapomněl na Sehuna.

,,Joooooo! Ale kdyby jsi ho viděl. On se tak rozkošně usmál. Ale budu pokračovat. Po škole jsem šel na trénink fotbalistů." pokračoval, zatímco ležel na břiše a hlavu si podpíral rukama.

,,Jak jinak." zamumlal jsem. Chen to ale slyšel.

,,Nech toho!" vyhrkl se smíchem, když po mně hodil polštář. Se smíchem jsem mu ho hodil zpátky.

,,No co. Ty jsi jako stalker. Vždyť víš snad úplně všechno o Xiuminovi." Chen jen nevinně zamrkal.

,,Ale zpátky k tomu, co jsem chtěl říct. Tak jsem byl na tom tréninku a koukal na Xiumina jak hraje. Hrál skvěle jako vždycky. A za týden mají zápas, takže tam se mnou půjdeš i kdyby jsi nechtěl nebo umíral. No ale...na tom tréninku si mě všiml a...ON SE NA MĚ ZASE USMÁL! CHÁPEŠ TO?! DNESKA SE NA MĚ DVAKRÁT USMÁL! To byl můj šťastný den. Doufám, že to bude takhle pokračovat." Chen se rozplácl na zádech a koukal do stropu.

,,A seš si jistej, že bys to vydržel, kdyby se na tebe usmíval častěji?" zeptal jsem se. 

,,To nevím, ale stojí to za to. I když...ani nevím, jestli se usmíval na mě, ale...budu to tak brát. Protože na tý tribuně nikdo jiný nebyl, takže to muselo být na mě. Ale na druhou stranu, ho třeba rozesmál nějaký kámoš a on se usmíval tomu, co ten jeho kámoš řekl... Ne! O tomhle přemýšlet nebudu. Prostě se umál na mě! A dvakrát!" Musel jsem se nad tím usmívat. 

,,A kdy za ním půjdeš? Jako...pokecat si? Nebo aby aspoň věděl, jak se jmenuješ." zeptal jsem se a sledoval jeho reakci.

,,Ne! To nejde! Nemůžu jen tak za ním přijít! Je to Xiumin! To to to nejde!" vyhrkl Chen, když si sedl. 

,,No a co, že je to Xiumin. Pokud s ním chceš chodit, tak tě nejdřív musí poznat. To by ti teda nezaručilo, že spolu budete chodit, ale bylo by to reálný." odporoval jsem.

,,Právě. Nezaručuje mi to nic, když se s ním začnu bavit. A co kdyby mě poslal do háje? Nic by se nezměnilo a ještě by si o mě myslel bůh ví co." rozhodil Chen rukama.

,,A co si myslíš, že si teď o tobě myslí? Vždyť jsi skoro na každým jeho kroku a nic mu nikdy neřekneš." řekl jsem se zasmáním. To byla jedna z mála chvil, kdy Chenovi došla slova.

,,No jo no. Tak prostě nedokážu za ním jít a začít se s ním bavit. To...prostě nejde." zamumlal Chen smutně a lehl si do postele. Po chvilce ale z kapsy vytáhl mobil.

,,Máš nový Xiuminovy fotky?" zeptal jsem se s nadzvednutým koutkem.

,,Jo! Lehni si. Ukážu ti je." vyhrkl nadšeně Chen a poplácal vedle sebe na posteli.