Sukuba: Mrcha z podsvětí

Kapitola číslo 7

Tak přecejenom je sukuba. Tady máte další díl. Děkuji vám moc za podporu a neskutečné počty komentářu. A ta vaše dychtivost jak chcete další kapitolu je neskutečná. Děkuji moc moc moc. Jen nevím proč tak mě celkem mrzí že Sukuba není tak popularní nak Bestie a stále jsem se nedopátrala proč. Snad na to časem přijdu. Ale jsem ráda že vás pár lidiček to baví. Hlavně že alespon nekoho. Přeji krasné čtení.

S trhnutím jsem se probrala a dopadla na zem vedle postele. Hledala jsem zdroj toho kvílivého zvuku. Jenže když jsem zamžourala na budík, tak jsem si uvědomila, že zvuk budíku jsem musela prospat. Ten kvílivý zvuk se ozval znovu. Posbírala jsem se na nohy a dobelhala ke dveřím. Zatracený zvonek, bručela jsem v duchu a masírovala si narazený bok. Podrážděně jsem otevřela dveře a zamrzla na místě.

Za dveřmi stála asi čtyřicetiletá žena v kostýmku a vlasy staženými do přísného drdolu. Vlasy stejné barvy jak mám já a ty samé hnědé oči se zarývali do mých. Bylo vidět, že se jim nelíbilo, co viděly.

„Ahoj mami,“ povzdechla jsem si a uhla jsem bokem. Moje mamka prošla kolem mě s obrovským kufrem na kolečkách. S útrpným výrazem jsem zavřela za ní dveře a se zkříženými rukama na hrudi se k ní otočila.

„Taky tě ráda vidím, Sáro. Koukám, že život a práce ve velkoměstě je náročná,“ suše poznamenala a pohledem začala zkoumat vše kolem sebe. Projela mě opovržlivým pohledem a začala se procházet po bytě. Ihned jsem začala sbírat rozházené věci a házet je do koše. „Koukám, že tvoje lajdáckost se nezměnila,“ ozvala se z kuchyně a já jsem musela zaskřípat zuby.

Když jsem s plnou náručí vběhla do koupelny a začala to cpát do koše na prádlo tak jsem se srazila s mámou.

„Panebože, dítě, běž se osprchovat. Nemáš být v práci?“ Vyjeveně jsem na ni koukla a vystrnadila ji z koupelny. Po extrémně rychlé sprše jsem se hrabala ve skříni a nakonec jsem na sebe natáhla bílé šaty, na silonky nebyl čas a vlastně na nic. Popadla jsem kabelku a u dveří si nazouvala boty.

„Mami, jak skončím v práci tak tě dojdu vyzvednout a zajdeme na oběd,“ zakřičela jsem ještě na ni, už jsem chtěla vyběhnout ven.

„Sáro, a pusu mi dá kdo?“ Otočila jsem se teda, vlepila ji pusu a už jsem utíkala do práce. Kabelka za mnou vlála a sama jsem se divila, že jsem se ještě na těch štěklích nezabila. Už jsem viděla, jak autobus odjíždí, když z ničeho nic zastavil. Doběhla jsem teda ke dveřím a rychle nastoupila do autobusu. To bylo poprvé v životě, co na mě počkal a to tam jezdím už nějaký ten pátek.

Pak jsem si všimla, jak se na mě řidič uculuje v zpětném zrcátku a bylo mi to jasné. Nové tělo, nové možnosti. Ale já toho nemíním zneužívat. Je strašně úzkoprsé, že by moc měli mít jen krásné ženy. Je to na hlavu. Mračila jsem se do skla a čekala, kdy budu moct vystoupit z autobusu.

Když jsem vystupovala, začala jsem si všímat ty pohledy lidí kolem. Nervózně jsem si popotáhla kraj šatů níž a vybrala se do budovy. U recepce jsem strávila asi pět minut, protože jsem musela vytáhnout průkazku a nechat se prověřit. Náš sekuriťák jaksi nechtěl věřit, že jsem to já, takže jsem nepředešla ani trapasu s vytahováním občanky, abych se prokázala. Po několika dalších trapných minutách jsem konečně mířila k své kanceláři a jako na potvoru jsem potkávala kopu lidí. Netuším, jestli je dneska nějaký pochůzkový den, ale nikdy mě tolik lidí nepozdravilo.

Objednala jsem stůl pro sebe a pro mamku do jedné z lepších restaurací. Většinou nemám moc peněz na útratu, ale přece ji nevezmu do čínského bistra, kam chodím téměř každý den. Listovala jsem v papírech a přemýšlela, co dnes budu dělat. Střetnutí se sponzory proběhlo v pořádku a já jsem ani neměla nic moc na práci. Nejspíš bych měla začít chystat podklady pro další projekt a zajít za