Opoždeně témeř po 20 dnech ale přece. Pokusila jsem se trošku víc přibližit Sárinu minulost a doufám že si to prožijete zároven s ní. Takže nemám k tomu co víc říct jen, děkuji za vaši podporu a přeji přijemné čtení.
Stála jsem opřená o rám okna a v rukách držela hrníček s kávou. Tekutina uvnitř už dávno vychladla a nezahřívala moje prsty, ale přesto jsem se nemohla pohledem odtrhnout od té krásy města. A ještě jsem přemýšlela. Jak jsem se zvládla do toho všeho, tak rychle namočit a ani nebojovat.
Poté co jsem podepsala smlouvu, se Drake někam zdekoval, že potřebuje ty papíry založit a že přijde tak za hodinu, že mám na něj počkat. Ukázala jsem mu křečovitý úsměv a řekla, že to je v pořádku. Po chvíli nudy jsem si objednala u sekretářky kávu a teď pořád stojím tady a pozoruji tohle prokleté město.
Kolik vůbec muže být tady prokletých lidí? Nezaleží, jestli pekelných nebo nebeských, všichni mi přijdou prokletí, věčným životem. A já si už zvolila stranu, bez rozmyšlení jako vystrašené káčátko jsem podepsala smlouvu, která mě má chránit, ale i využívat. Nejvíc se bojím toho, že se to dozví Edmund a řekne, že to byla blbost, že mi mohl pomoct i on. Proč mu vůbec věřím? Ale on mi vlastně pomáhá od začátku, tak proč vlastně ne.
Mračila jsem se na vlastní odraz ve skle a přemýšlela o tom, komu bude výhodnější mě zneužít pro svůj vyšší účel. Nevím, komu věřit a vlastně, jestli chci vůbec věřit jednomu z nich. S povzdechem jsem si usrkla studené kávy a opřela čelo o studené sklo. Proč se zrovna musel podělat život mě. S prací jsem byla spokojená a ani moje postava mi už nějak nevadila, prostě jsem si časem zvykla. Šikana na střední škole člověka naučí se zocelit a mě moc nedávali na výběr tím neustálým ponižováním.
Musela jsem jim ukázat, že jsem silná a nenechám se zlomit a teď byl ten samý okamžik. Abych se projevila jako silná žena, která to zvládne. Když jsem byla v posledním ročníku, tak jsem překonala i Mathewa. Bože, to byl ale idiot. Trpce jsem se zasmála nad vlastní pošetilostí, že jsem si tehdy mohla myslet, že mě miluje a jak mě jen využil.
Prudce jsem odstoupila od okna a zahleděla se na svůj odraz. Nebudu na to myslet. Zakázala jsem si to. Udělala jsem tehdy chybu a tentokrát ji neudělám, znovu. Sladké řečičky Drakea mě nezlomí ani neobměkčí a ani Edmundova přehnaná péče. Zvládnu to sama, nejspíš.
Bouchli dveře a já se s leknutím otočila, až mi vypadl hrnek s kávou a celá jsem se polila. Mezi dveřmi stál Drake a upíral na mě své šedé oči.
„To mi je nadělení. Zavolám Cecile, aby to uklidila." Zrudla jsem až ke kořínkům vlasů a obešla louži, co jsem způsobila. „Je skvělé, že jsi mi neodešla. Půjdem do jednoho menšího klubu, mám tam schůzku a většinou beru sebou nějakou sukubu, nebo démonku, a tak jdeš se mnou," mrknul na mě a začal si seřazovat nějaké papíry na stole.
„No, dobře, ale musím se jít převlíct a říct mamce, že přijdu až později." Drake po mě hodil pohled a pokračoval ve skládání papírů.
„Tak se převleč a zavolej ji," pohodil hlavou směrem k telefonu. Nervózně jsem přešlápla na místě.
„Ale já se nemám do čeho převlíct," nejistě jsem pípla. Drake si promnul čelo a zahleděl se na mě.
„Seš sukuba," řekl, jak kdyby to bylo nad slunce jasné. „Zaměř se na to, co si chceš obléct a prostě to budeš mít na sobě, a udělej si něco s vlasy, ať je máš rozpuštěné." A dál mi nevěnoval ani pohled.
Rozpačitě jsem si mnula ruce a zavřela oči. Říkal, že jdeme do baru, tak jsem si začala představovat, jak mám na sobě jeden z těch oblečků, co mi navrhla Adelynn. Černé boty na podpatku se šněrováním po kolena a v půli stehen začínající černé šaty bez ramínek s červeným pruhem vepředu. Představovala jsem si, jak mi vlasy padají na ramena v jemných vlnách a rty se mě třpytí červeným leskem a oči mám orámované černou linkou.
ČTEŠ
Sukuba: Mrcha z podsvětí
ParanormalCo když dostanete šanci začít nový život? Bez toho aby jste museli umřít? Jenom tak pouhou myšlenkou se změnit na někoho jiného. Vystřídat tolik identit kolik můžete. Zákony vás přestanou zavazovat, starý život necháte za sebou a budete si užívat...