Sukuba: Mrcha z podsvětí

Kapitola číslo 11

Máme tady další kapitolu, už pomalinku se vracím do starých kolejích. Trošku rozproudíme chemií v tomto příběhu a jdeme se posouvát dál. Už brzy Sára na plno spustí svoji kariéru Sukuby a jsem ráda že můžete to pozorovat se mnou. Upřimně dnes mě s ní čekala velká hádka a nešla jsem do ní ráda ale znáte ji je svojská a tak paličatá. Přeji přijemné čtení.

Viděla jsem před sebou stříbrně-modré světlo, jemně problikávalo a vznášelo se nad zemí v černočerné tmě. Neviděla jsem ani na sebe, ale cítila jsem potřebu se toho světla dotknout, nebylo daleko a tak jsem po něm natáhla ruku, ale přesto jsem nedosáhla. Popošla jsem pár kroků a světlo zintenzivnilo svoji zář. S rukou před sebou jsem opatrně projela prsty po tom světle a v ten moment jak kdybych se dotkla ledové vody. Chtěla jsem ucuknout, když v tom to světlo vybouchlo.

Prudce jsem se posadila a lapala po dechu, celé tělo jsem měla zpocené a vlasy se mi lepili na tvář. Odhrnula jsem ze sebe přikrývku a spustila nohy na podlahu, ta příjemně chladila, takže netrvalo dlouho a můj mozek se probral do reality. Až teď jsem si uvědomila, že nejsem doma ve své ložnici, natož ve svém bytě. Celý pokoj byl v bílých a pastelových barvách, od nábytku až po dekorace.

Snažila jsem se rozvzpomenout, jak jsem se sem dostala ale jediné co jsem si pamatovala, byla modrostříbrná zář. Poté jsem si vzpomněla na Drakeho, ten parchant, co se mnou provedl, že jsem v jeho ložnici? Seděla jsem na kraji postele jen v spodním prádle a přemýšlela, co podniknu dál. Nakonec jsem stáhla prostěradlo z postele a omotala si ho kolem těla, pomalými tučňákovými kroky jsem se vydala ke dveřím. Když jsem byla téměř u nich, tak se otevřeli a já se natolik lekla, že jsem si přišlápla kraj prostěradla a dopadla do změti látky na podlahu, přímo na zadek.

Jak jsem vzhlédla, stál tam Drake, s tácem a pobaveně se na mě usmál. Věnovala jsem mu můj nejvíc zamračený pohled, jaký jsem byla schopná předvést. „Jsem ráda, že se bavíš." Zabrblala jsem si sama pro sebe a snažila se nějak důstojně vyškrábat na nohy bez toho, abych odhalila něco ze svého těla. Popadli mně dvě paže a zvedli si mě do náruče, opět jsem hleděla do jeho stříbrných očí a pozorovala, jak jejich barva víří jak roztavené stříbro.

Až poté mi došlo, že je skoro nahý, měl na sobě jenom pyžamové kalhoty a to mě donutilo na prázdno polknout. Ruce jsem měla položené na jeho nahém hrudníku a pod jednou dlaní cítila tep jeho srdce zatím, co vlastní jsem slyšela v uších. Pomalu jsem cítila na jazyku vlastní chtíč, tak moc jsem prahla po jeho tělu.

Odtrhla jsem pohled od jeho očí a donutila se stáhnout ruce z jeho hrudi. „Polož mě." Zašeptala jsem, ale už jsem se na něj odmítala kouknout, protože moje vůle není v jeho blízkosti silná, chovám se bláznivě a iracionálně.

Nedokážu si představit, co by se stalo, kdybych mu teď podlehla. Nejsem věřící a o svoji duši se už taky nebojím, ale nemusím jim ji odevzdat celou a můžu si alespoň její část zachovat pro sebe a i kdyby ne, chci si zachovat alespoň nějakou hrdost, když už to s mojí cudností půjde do kytek.

Opatrně mě položil na postel, ale nepouštěl mě, naklonil se nade mě a přitiskl se svým tělem k mému. Čím dál jsem víc prahla po jeho dotyku, hleděla jsem na jeho rty a pak si vzpomněla na nevyřčené otázky ze včerejšího dne. „Dlužíš mi odpovědi." Zašeptala jsem do jeho rtů, které byly teď jen maličký kousek ode mě. Odpovědí mi byl smích, kvůli kterému mi naskakovala husí kůže.

„Sáro ja ti nic nedlužím, to spíš ty mě. Ale dnes ti odpovím, pokud se zeptáš." Vydechl zpátky do mých rtů a projel rukami po látce, která kryla moje tělo. Hladil mě po bocích a putoval víš, přes žebra až nakonec mi vytáhl ruky až nad hlavu. Bylo to tak jemné ale i přesto vzrušující.