Slepá houslistka

01. Přijímací zkoušky

Edward

Byli jsme pozvaní na 11:00 do divadla školy. Když jsme vešli, ti z posledních řad se na nás udiveně dívali. Posadili jsme se doprostřed.

Bylo 11:05 a přišla komise, pozdravili nás, pronesli řeč, posadili se na svá místa a začali vyvolávat podle abecedy. Nevěnoval jsem nikomu žádnou pozornost, jenom čekal, až přijdeme na řadu my. Jako první šla Alice se svou zobcovou flétnou, pak jsem přišel na řadu já, vytěsnil jsem ze své mysli myšlenky všech okolo a sednul si k pianu, které bylo na pódiu, a plně se položil do hraní. Když jsem skončil, komise na mě s údivem hleděla.

„Velký talent."

„Bože, takový talent od přírody."

Po mě šel Emmett se svým violončelem a také všechny uchvátil. Po nějaké době přišli na řadu Rosalie s Jasperem a dopadli stejně jako my. Což znamenalo, že místa máme zaručená. Z mého přemýšlení mě vytrhl hlas porotce.

„Takže dnes poslední Isabella Swanová." vyzval dívku sedící v první řadě. Ona se zvedla a pomalu šla na pódium a potichu si něco mumlala. Když jsem se zaposlouchal lépe, tak jsem zůstal překvapeně hledět. Ona si počítá kroky? Odtrhl jsem oči od jejích rtů a prohlédl si ji celou. Měla bohaté, vlnité hnědé vlasy a čokoládově hnědé oči. Už stála na pódiu a pomalu si vkládala housle pod bradu. Když se divadlem rozezněly tóny skladby, zůstal jsem na ni udiveně zírat. Otočil jsem se na své sourozence, ale ti na tom byli stejně jako já. Tuhle skladbu jsem za svůj dlouhý stoletý život nikdy neslyšel. Tolik emocí, které v tom byly. Tuhle píseň musela složit sama. Tóny houslí pomaličku ustaly a dívka se uklonila.

Z ničeho nic se na pódium přiřítil čokoládově hnědý labrador. Zděšeně jsem se podíval po porotě, ale ta se jen usmála a nic neříkala. Zvláštní.

Svůj pohled jsem přesunul zpět na dívku. Pes přišel těsně k ní a s opřením se k ní posadil. Ona natáhla ruku a pes jí vložil čumák do ruky a odešli spolu.

Po pěti minutách se vrátila porota a oznámila nám své rozhodnutí. Přijali mě i všechny moje sourozence, tu záhadnou dívku a další tři lidi.

Koukl jsem na sourozence a vydali jsme se k šatně pro bundy. Před divadlem jsme měli čekat na Carlislea s Esme. Najednou mě upoutal nějaký pohyb u vchodu do divadla. Vycházela ta dívka se psem. Pes měl na sobě nějaký postroj, najednou se zastavili před schody, které vedly na chodník. Pes zakňučel a ona se jenom podívala jeho směrem a kývla. Moje rodina zaznamenala, že je nevnímám a sledovali můj pohled. Dívali se na tu dívku, kterou pes zastavil na posledním schodu, a ona jen kývla. Na chodníku se zastavili a na někoho čekali.

Pes se najednou začal vrtět ocasem a kňučet. Podíval jsem se tím směrem a viděl postaršího muže, jak jde k nim.

„Tati? Jsi to ty?" zeptal se Bell.

„Ano, holčičko. Tak jak jsi dopadla? Ahoj Ali," objal svou dceru, poté pohladil psa.

„Tak co Ali, dával jsi mi na moji malou holčičku pozor?" oslovený mu olízl obličej.

„Tati, jsem strašně ráda, že jsi mi sehnal Aliho, konečně můžu být víc samostatná. Jo a vzali mě!" řekla mu a natáhla ruce před sebe, aby ho mohla obejmout. Ten přišel k ní a objal ji, pak chytil kolem pasu a pomalu spolu odcházeli k autu. Ještě chvíli jsem ji sledoval, ale vytrhl mě z toho Emm, který do mě šťouchl loktem.

„Haló, kde sakra lítáš? Koukej se vrátit na zem. Carlisle sem jde." Podíval jsem se směrem, kam nahnul hlavu.

„Tak co děti, jak jste dopadli?" ptala se hned Esme a usmívala se na nás.