Slepá houslistka

13. Nový život a vše kolem něj

Šíleně mě pálilo celé tělo. Nedokázala jsem rozumě uvažovat a nechápala co se to semnou děje. Dokázala jsem pouze vnímat to nesnesitelné pálení, které se přibližovalo k mému splašeně bijícímu srdci.

Nevím, jak dlouho jsem tam ležela v bolestech, ale veškerou bolest jsem v sobě dusila, abych nevydala ani hlásku a někoho tím na mě neupozornila. Najednou oheň polapil moje srdce a já doufala, že je konečně konec. Poslední úder a nastalo ticho.

,Co se to děje? Já nejsem mrtvá?' honilo se mi hlavou.

Zkusila jsem pohnout nohama a rukama. Reflexivně jsem otevřela oči, ale oslepila mě náhlá bílá záře. Pomalinku jsem zase začala otevírat oči jen na škvírku, šíleně ostré světlo se mi vpalovalo do očí, ale já jsem odolala nutkání je zase rychle zavřít a začala jsem si pomalu zvykat na pronikavé světlo. Asi po čtvrt hodině jsem měla otevřené oči a šokovaně se rozhlížela kolem sebe.

,Vidím! Já vidím!' radostně jsem vískala v myšlenkách. Ale bylo mi divné, že vidím úplně všechno, každé zrnko prachu, nerovnost na zemi a puklinky ve zdi.

Chtěla jsem se zvednout z postele, na které jsem ležela, ale rukou jsem zavadila o papír, co ležel vedle mě. Vzala jsem ho do ruky a začala číst.

***

Předem mého dopisu se ti chci omluvit za to pálení v krku... nebudu ti vysvětlovat, co se z tebe stalo. Nechtěl jsem, aby to takhle dopadlo, ale bohužel se stalo. Jestli u tebe přeměna proběhla tak jak měla, tak jsi nevnímala okolní svět tři dny. Neřeknu ti kdo jsem, nemam rád společnost a moc se ti omlouvám, že jsem tě opustil, ale já musel. Prosím řiď se mými instrukcemi, které jsem ti zanechal, a vše ti bude vysvětleno.

1) Drž se daleko od lidí

2) Dostaň se co nejdříve do Itálie a Volterry

3) Ve Volteře vyhledej Ara, ten ti všechno vysvětlí

A moje poslední a upřímná rada, pokud se tě Aro zeptá jestli přijmeš místo v jeho gardě a ty nabídku přijmeš, ale dej si podmínku, že až budeš chtít odejít nechá tě jít a neublíží tobě ani tvým přátelům. Věř mi, není snadné se od tamtud pak dostat.

Jestli teďka přemýšlíš nad tím jak se dostat do Volterry a při tom se vyhnout lidem. Poradím ti, doplav tam, tvoje instinkty tě povedou sami. Nepotřebuješ kyslík, takže nemusíš dýchat a na slunci se tvoje kůže třpytí, tedy alespoň to tak bývá, takže pokud nejsi sama tak žádné vycházení na slunce a do Volterry jdi až za tmy.

To je vše co jsem ti chtěl sdělit... a ještě jednou promiň.

***

No pěkný dopis mi tu zanechal, ale já jsme z něj jelen. No nedá se nic dělat, raději poslechnu a vydám se směr, Volterra, jenom to jméno mi nahání husí kůži.

Dopis jsem složila do malého čtverečku a šla hledat, do čeho ho dám, aby přežil cestu pod hladinou moře. V provizorní kuchyni, která se zde nacházela, jsem našla igelitové sáčky. Pro jistotu jsem to zabalila do třech a ještě zalepila lepenkou, kterou jsem objevila v dalším šuplíku. Zabezpečený dopis jsem dala do kapsy u kalhot, která je na zip.

Vydala jsem se ke dveřím a ty začala pomalu otevírat, oslnilo mě světlo, ale nebylo tak prudké, jak jsem čekala. Vyšla jsem před chatu a zjistila jsem, že je pod mrakem.

Chvíli jen tak stojím a koukám, ale pomalu si začínám uvědomovat, že cítím snad všechny vůně světa a slyším i velice vzdálené město plné lidí, šum večerního života, který se pomalu probouzel. Chtěla jsem se rozběhnout tím směrem a přidat se k ostatním lidem, ale z mysli mi vyplaval slova z dopisu. ,Drž se dál od lidí a odplav do Volterry.'

Ale to nebylo všechno, co se vydralo na povrch, ještě jsem se zastavila nad tím pálením v krku, ale jaké pálení měl na mysli? Mě v krku nepálí, spíše je to jenom takové škrábání jako kdybych měla, vyschlo v puse.

Přestala jsem to řešit a vydala se pomalu k moři. Sundala jsem si boty a jenom špičkou chodidla zkusila, jakou má teplotu. K mému velkému překvapení nebyla studená, přišlo mi jako by se moje tělo přizpůsobilo teplotě moře. Pomalu jsem kráčela dál, až jsem byla po pás ve vodě, odrazila jsem se a skočila do vody. Začala jsem plavat v tempech a k velkému překvapení zjistila, že se pohybuji velice rychle. Po nějaké době jsem odhalila další zjištění a přesně jak stálo v dopise, jsem vůbec nepotřebovala kyslík a to jsem už pod hladinou dobrou půl hodinu, sice nevím, kam plavu, ale moje tělo a mysl jako by to věděli a tak jsem se jimi nechala vést.

Plavala jsem strašně dlouho a podle tmy, která zalila moře a měsíce na který jsem fascinovaně hleděla s hlavou nad hladinou, bylo kolem půlnoci.

Na cestě jsem už kolem dvou dnů a moje mysl kouluje kolem kamarádů, rodiny a Edwarda, kteří o mě nic nevědí, ale jak se můžu k nim vrátit.

Nevím, co se země stalo, nevím, jak by se zachovaly a už vůbec nevím, kde jsem se ocitla. Neznámé místo, stát a v dopise ani zmínka.

V dálce kam by normální člověk nikdy nedohlédl, jsem viděla pevninu a něco mi říkalo, že už nejsem daleko od cíle.

Zvolnila jsem tempo a pomalu se přibližovala, času jsem měla dost, tak kam spěchat.

Najednou mě do nosu uhodila převelice omamná vůně, moje tělo se celé napjalo a v krku jsem měla požár, který se dožadoval uhašení. Automaticky jsem se vydala za tou vůní a po pár kilometrech jsem spatřila něco velice impozantního...