Slepá houslistka

14. Příchod do Volterry

... kousek ode mne se prali dva žraloci o kousek masa, tedy vydedukovala jsem, že jsou to oni podle toho, jak mi je Charlie jednou popisoval.

Krev, která se rozptylovala kolem nich, rozpalovala můj krk do běla.

Nadlickou rychlostí jsem k nim doplavala a aniž bych si to uvědomila, co dělám, jsem se zakousla žralokovi přímo do tepny a začala sát.

Cítila jsem, jak mi krav teče krkem a uhasíná oheň spalující můj krk.

Příliš rychle byl bez krve a můj krk se pořád dožadoval uhašení.

Rychle jsem vyhledala druhého žraloka, který se mezitím schoval na dno.

Moje zuby lehce projely jeho kůží a já začala sát. Když už v jeho těle nezbyla ani kapka, byl oheň v mém krku uhašen.

Teprve teď, když jsem začala opět normálně uvažovat, jsem se zděsila.

,Proboha, co jsem to udělala?' Děsivé myšlenky začaly okupovat mojí hlavu.

,Dostaň se do Volterry a najdi Ara. Vše ti vysvětlí.' Další věta které mi vyplavala z mysli a hlásí se o slovo.

Rychlými tempy jsem doplavala ke břehu a vystoupila na pevninu. Byla už hluboká noc, takže mě nikdo nemohl vidět, jenom nanejvýš nějaký ochlasta, co se bude vracet z hospody domů.

Chodila jsem ulicemi, ale nechápala jsem, jak mám najít toho muže, když nikoho nemůžu požádat o pomoc?

„Ztratila ses?" Otočila jsem se po tom hlase, který se ozval ze zapadlé uličky.

„Popravdě? Ne. Jenom někoho hledám a nemůžu ho najít," odpověděla jsem lhostejným hlasem.

„Třebas ti mohu pomoct."

„To by bylo fajn, ale co kdyby ses nejdřív ukázal, ať vím, s kým mluvím?" V uličce se něco pohnulo a během vteřiny vystoupil ze stínu... kluk?

Vážně je to kluk? Valila jsem na něj oči. Vypadal sotva na 17 let.

„Co tak pozdě a sám ve městě?" zeptala jsem se ho mateřsky.

Podrážděně na mě zavrčel, což jsem mu instinktivně hned oplatila.

,Počkat, já vrčím?' blesklo mi hlavou, ale dál jsem to neřešila a hlídala si toho mladíka.

Jakmile zaslechl mé vrčení, přestal vrčet a začal mě zkoumat svým pohledem.

Přišel blíž ke mně blíž a já spatřila jeho oči, které měly temně rudou barvu.

Zděšeně jsem zalapala po dechu a on na mě nevěřícně vykulil ty jeho rudé oči.

„Tak koho hledáš?" zeptal se se zvědavostí v hlase.

„Ara, podle dopisu, který jsem našla, by mi měl vysvětlit jak se odteď můj život změní," řekla jsem nezaujatě.

„Zajímavé. Řeknu ti, kde ho najdeš a jsem velice zvědav, co s tebou provede," řekl, když kroužil kolem mě.

„Vidíš ten hrad za zdmi v rozlehlých zahradách?" Přikývla jsem.

„Tak tam ho najdeš i s jeho bratry."

„Děkuji za pomoc."

„Moc neděkuj. Pokud to přežiješ, tak pak si můžeme pokecat," mrknul na mě a ve vteřině byl pryč.

Jenom jsem nad tím zakroutila hlavou a vydala se směrem k hradu.

Zastavila jsem se až před vstupními dveřmi do hradu a na to jak byly masivní, je lehce otevřela.