Slepá houslistka

20. Podvědomě známá vůně

 Bella

Zbývá pět dní do plesu a hrad se začíná plnit upíry. Aro, se s nimi v jednom kuse vítá a zjišťuje co je kde nového.

Tomuhle bláznění se mile ráda vyhýbám, a tudíž se vytrácím tajnými chodbami z hradu ven.

Dneska jsem se rozhodla si jít zalovit. Vyplížila jsem se z hradu jenom v tílku a kraťáskách. Běžela jsem hustým lesem, protože kdyby mě viděl někdo z lidí, nejspíš by ho kleplo.

Doběhla jsem na útesy a bez jakéhokoliv zaváhání rovnou skočila do hlubin moře a nechala vystoupit přirozené pudy lovce.

Edward

Ve Volteře jsme už dva dny a chodím po pokoji jako tygr v kleci.

Nejen, že tohle místo k smrti nenávidím.

Ty jejich krvelačné myšlenky a co teprve až dnes přijde Heidi s večeří. Nezbude mi nic jiného než tomu utéct.

Radši se tím přestanu zaobírat a půjdu na lov.

Vešel jsem do místnosti, která spojovala všechny naše čtyři pokoje, a ve kterém seděla Alice s Jasperem.

„Jdeš na lov?" zeptala se Alice.

„Proč se ptáš, když to víš?" odpověděl jsem na otázku otázkou.

Jenom pokrčila rameny.

„Tak my jdeme s tebou. Nevadí ti to?" zeptal se pro změnu Jasper.

,Musím, jinak bych to asi nezvládl,' řekl jenom pro mě.

„V pohodě, klidně pojďte, alespoň nebudu sám."

Vydaly jsme se společně do lesů, po pár metrech se Alice s Jasperem odpojily a já nasál vzduch.

Ucítil jsem stádo jelenů pasoucí se na nedaleké loučce uprostřed lesa, ale to nebylo vše. Vzduch byl prosycen vůní jiného upíra nebo spíše upírky co tudy běžela.

Můj mozek si uvědomoval, že tu vůni znám, je mu povědomá, ale nedokázal jsem ji zařadit.

Nakonec jsem vzdal snahu zařadit tu vůni a dal se na lov.

Ulovil jsem dvě srnky a stačilo mi to.

Sedl jsem si doprostřed loučky, nastavil tvář slunci a vsakoval to teplo každičkým kousíčkem svého těla.

Okolí bylo tiché. Žádné myšlenky, nic, prostě božský klid, který něco narušilo.

Jak jsem při relaxování a ze setrvačnosti dýchal, i když to nepotřebuji. Mně do nosu uhodila ta překrásná květinová vůně, kterou nemohu zařadit.

Moje oči se otevřely a smysly zbystřily.

Najednou se ozvalo zašustění po mé pravé straně.

Bohužel i s rychlostí upíra jsem nikoho nezahlédl, musela být vážně rychlá, ale co mě zarazilo, že jsem neslyšel její myšlenky.

Věděl jsem na 100%, že se jedná o ženu, či dívku, ale její myšlenky se mi z nějakého pro mě divného a záhadného důvodu nepodařilo zachytit.

Tohle se mi stalo jenom jednou jedinkrát a to s Bells.

Najednou mi svitla naděje, že by byla upír a tady ve Volteře.

Okamžitě jsem se zvedl za země a vydal se po pachové stopě neznámé upírky, ale čím jsem byl blíž konci lesa, její pach slábl, jako kdyby ho uměla zamaskovat a tudíž nechtěla být vypátrána.

Vylezl jsem z lesa, kde už na mě čekali mí sourozenci.

„Stalo se něco?" ptal se hned Jasper.

„Ne, mělo by?"

„Nevím, jen jsi takový neklidný," pokrčil rameny.

„Je to kvůli tomu pachu?" Jako vždy má velice vnímavá sestřičky.

„Možná," řekl jsem neurčitě.

„Někoho nebo něco ti připomněl?" ptala se dál.

„Nevím, ale ty zřejmě ano!" snažil jsem se dostat k jejím myšlenkám, ale ta malá potvora si zpívala korejskou hymnu.

„Na to musíš přijít sám a teďka už se pojďte za ostatníma, už na nás čekají," řekla jakoby nic.

Podíval jsem se po Jasperovi.

,Já nic nevím,' poslal mi v myšlenkách a při tom nepatrně pokrčil rameny.

V hlavě mi to šrotovalo. Pořád jsem si připomínal tu vůni a snažil se ji zařadit, ale čím více jsem se snažil, tím víc jsem byl bezradný.

„Edwarde, zkus toho na chvíli nechat a zabývat se něčím jiným," řekl najednou Jasper.

„Promiň," hlesl jsem.

„V pohodě, jenom to tak silně neprožívej. Není všem dnům konec, a pokud byla v lese, znamená to, že bude i na plese," mrkl na mě.

Proč mě to hned nenapadlo?

Ale do plesu zbývá pět dní!

Tak dlouho to nevydržím!