Slepá houslistka

18. Nepříjemný rozhovor

Zbýval měsíc do plesu a Jane, se rozhodla mě vytáhnout na nákupy.

Jane, byla posedlá nákupy stejně jako Alice.

Ne, ne, ne nesmím na ní myslet, zbytečně bych zase něco vyvedla.

„Iss! Jak to že ještě nejsi převlečená? Vždyť jsme se domluvily na nákupech, nebo sis to rozmyslela?" Vlítla do pokoje, Jane a její první cesta byla ke skříni, kde se přehrabovala a vybírala mi věci do města.

Laila, která jde s námi, zařídila zamračené počasí, takže sluníčko nevysvitne, pokud my budeme venku.

Je výhoda mít takovou kamarádku, i když bych to samozřejmě uměla zařídit i já, ale proč, když Laila v tom má praxi už nějaké to století.

Jane, se konečně vyhrabala z útrob mé šatny a se zářivým úsměvem mi nesla výherce v podobě světle modrého tílka za krk s holími zády a černo bílé kostkované sukně.

„Tohle si na sebe nevezmu a vůbec kde se to vzalo v mé šatně?" Měřila jsem si ji zkoumavým pohledem.

„To sis koupila při minulých nákupech." Snažila se mi, Jane namluvit a při tom nahodila obličej „Já nic, já muzikant."

,Tak tohle jí fakt nežeru.'

„Tak že jsi to koupila ty a strčila do mé šatny," konstatovala jsem holý fakt.

„Fajn... Tak dobře. Dostala jsi mě. Koupila jsem to a propašovala do tvé šatny.

Musela jsem to udělat, vždyť tam máš samé kalhoty a to se pro ženu, jako ty nehodí," argumentovala, Jane.

„Jane, nežijeme v roce 1930, abych musela nosit sukně a kalhoty byly zakázané. Jo... jasně ty jsi ještě starší, takže si je musela nosit a nosíš pořád, ale já jsem z jiné doby. Prostě miluju kalhoty a na tom nic nezměníš," zakončila jsem svůj projev na téma ženy a sukně.

„To chceš jít na ples v kalhotách?" tázala se, Jane a s pozvednutým obočím čekala na odpověď.

„Nejradši bych šla..." Jane, se zatvářila naštvaně a vyděšeně, „... ale Aro, by to nevydýchal a ostatní hosté také ne." Jane, se rozzářila a v ohromném úsměvu předvedla své dokonale bílé zuby i se špičáky.

Ano, máme špičáky, sice jsou pro lidské oko nepostřehnutelné, ale upířím zrakem je viditelné jejich mírné zašpičatění.

Na chodbě byly slyšet něčí kroky vedoucí k mému pokoji.

Nemohl to být nikdo jiný než Laila. Rychle jsem popadla věci, které Jane držela v ruce a s nabroušeným pohledem si je šla obléct.

S Lailou jsme vešly do pokoje ve stejnou chvíli, takže na nás nemusela zbytečně čekat a mohlo se hned vyrazit.

V garážích mi Jane, hodila kličky od auta a mohlo se jet.

---

„Tak co, jak moc se těšíte na ples?" prolomila ticho Laila.

Strašně moc. Doufám, že se tam objeví nějaký pěkný upír," rozplývala se, Jane.

„No já taky, ale hned po plese odjíždím. Bude to škoda, moc se mi tu u vás líbilo," řekla Laila a při tom se dívala z okna.

„Proč odjíždíš?" zeptala jsem se, protože na ní bylo vidět, že se jí nechce.

„Aro, mě posílá na misi."

„Ale to není důvod ke smutnění, za den nebo dva jsi zpět," začala, Jane.

„Ne Jane, nebudu."