Slepá houslistka

23. Je moje minulost, přítomnost a budoucnost

Bella

Dívala jsem se na jeho mizející záda a pořád nemohla uvěřit tomu, že jsem ho získala zpět. On si mě našel!

„Haló! Země volá Izz!" mávala mi před obličejem rukou Jane.

„ Nech toho, vždyť tě vnímám," snažila jsem se odehnat její ruku.

„To si nemyslím, protože už mezi těma dveřmi stojíš pět minut a čučíš do blba," smála se Jane.

„Vrrr... nechtěj mě naštvat Jane!"

„Vždyť už mlčím," začala se bránit a dala i ruce nahoru.

„Tak se jdeme připravit, ne?" Vtahovala jsem ji do pokoje.

„Jasně, proto jsem tu. Hele Izz, proč jsi jako vánoční stromeček?" ptala se Jane sotva vešla do pokoje.

„Vánoční stromeček?" ptala jsem se nechápavě.

„Záříš, takhle jsem tě ještě nikdy neviděla."

„Já nezářím!" bránila jsem se.

„Ale ano v očích ti úplně světélkuje štěstí a já mam takové neblahé tušení, že v tom má prsty ten Cullen co od tud odcházel." Měřila si mě od hlavy až k patě a při tom se usmívala.

„Izzi, co má Cullen s tebou společného?" ptala se zamyšleně a při tom mě směřovala do koupelny.

„Všechno Jane, všechno," zašeptal jsem a zapadla do koupelny.

„Co si myslela tím všechno?" ptala se sotva jsem vyšla z koupelny.

„Je moje minulost, přítomnost a budoucnost."

„Takže jste se znaly, když jsi byla člověk?" ptala se Jane.

„Nejen to Jane. To on je moje druhá půlka, to kvůli němu jsem byla celou dobu tak uzavřená. Nevěděla jsem co je zač a proto jsem ho po přeměně nehledala, ale jsem teďka šťastná, že on si našel mě," vysvětlovala jsem jí a Jane zářili oči pochopením.

„Konečně budeš šťastná a já ti to moc přeju," řekla a začala mi vysoušet vlasy.

Edward

Sotva jsem otevřel dveře od našeho pokoje, stála přede mnou Alice a vypadala jako sopka před vybuchnutím. Hlavou mi proběhl nápad s hrncem a studenou vodou, ale jakmile se Alice rozostřil zrak, vzal jsem roha.

„Edwarde! To jsi nechtěl udělat!" řvala na mě.

„Ale chtěl," křikl jsem zpět, i když vím, že to nebylo potřeba. Dál jsem si jejích nadávek, které mi posílala pomocí myšlenek, nevšímal a radši zapadl do sprchy.

Moje myšlenky se ubíraly směrem k Belle a to jak bude asi celý večer probíhat, takže jsem jaksi přestal vnímat myšlenky ostatních, což jsem neměl dělat. Tedy alespoň jsem neměl vypustit skřeta jako je Alice, protože kdo jiný by se vám vkradl do pokoje a ukradl vám oblek na dnešní večer?

„Alice!" zahřměl jsem.

„Copak chceš?" strčil ten malý střapatý skřet hlavu do pokoje.

„Co myslíš? To chceš, abych šel na ples jenom v ručníku?" ptal jsem se s pozvednutým obočím a rukama založenýma na prsou.

„Třebas by se to Belle líbilo víc než nějaký oblek," začala mě popichovat.

„Nebo by tě zaškrtila!" zavrčel jsem výhružně.

„To posoudit nemůžu, protože jsem vůči ní slepá," nezapomněla si postěžovat.

„Já vím, ale s tím ti nepomůžu," pokrčil jsem rameny.

„A kdo? Bella?" ptala se.

„To ti neřeknu, dokud mi nevrátíš ten oblek. Jdu zpátky do koupelny a až se vrátím, chci tady mít ten oblek," zavrčel jsem na ni.

„To si ještě musím rozmyslet bratříčku, protože na mě nejsi vůbec hodný. Nechceš mě pustit za Bellou a pak bys na mě lil hrnec se studenou vodou, takhle se k sestřičce nemáš chovat," sdělovala mi líbezným hláskem.

„Můžu se tě zeptat, kde vidíš jakou sestřičku? Já totiž vidím jenom jednoho otravného, střapatého, mrňavého skřítka, který je závislí na módě a nákupech." Neodolal jsem a musel jsem si rýpnout.

Alice začala soptit a vymýšlet plány. Najednou dostali vizi, ve které podpaluje mého Austina.

„Ne! To neuděláš!"

„Tak se omluv!" Vrčely jsme na sebe.

„Za co? Za pravdu? Nikdy!"

„Tak se rozluč s autíčkem a nezapomeň, že i kdybys ho chtěl někam schovat, tak já to uvidím," poklepala si na spánek a vypochodovala z mého pokoje.

Zapadl jsem zpět do koupelny a začal se připravovat na večer, když jsem se vrátil do pokoje, ležel na posteli můj oblek.