Slepá houslistka

02. Stěhování 2. část

Bella

Za Charlieho asistence jsem měla zabaleno během hodinky. Charlie nakoupil nějaké věci pro Aliho. Pelíšek, hračky, misky a žrádlo, abych nemusela nějaký čas jít nakupovat.

Pomalu jsem začala snášet věci dolů, ale jenom ty lehké. Ostatní odnesl Charlie a začal je skládat do auta. Když bylo vše naloženo, pomohl mi do auta a Aliho zapnul do speciálních pásů pro psy, aby mohl být na zadních sedačkách. Došel zamknout dům, nasedl do auta a už jsme vyjížděli směr Alijaška.

Cestou jsme dávali přestávky kvůli Alimu. Nakonec jsme se zastavili v jednom obchodním centru, abychom nakoupili nějaké jídlo, drogerii a vše ostatní, co jsem si sebou nepřibalovala, protože mi přišlo zbytečné to vézt, když jsem si to mohla koupit na místě.

Charlie zaparkoval před kolejí. Vystoupil z auta, otevřel zadní dveře a pomohl Alimu z auta. Pak se otevřely dveře na mojí straně. Ucítila jsem Charlieho ruku na svém rameni.

„Pojď... pomůžu ti."

„Děkuji." odpověděla jsem mu a usmála se. Pomohl mi ven a do levé ruky mi dal poutko od postroje.

„Dojdi si zatím na vrátnici pro klíče od pokoje a projdi si ho. Já ti tam pak všechno odnesu. Když vejdeš dovnitř, asi deset kroků a napravo by měla být vrátnice." informuje mě Charlie.

„Dík tati." odpovím mu. Rozdělám si slepeckou hůl a s Alim se vydám směr kolej. Naštěstí tady nejsem poprvé, jenom pro jistotu mě Charlie nasměruje.

Pomalu jsme s Alim šli směr kolej. Já před sebou ťukala holí, abych do něčeho nebo někoho nenarazila. Sice by mi v tom Ali zabránil, ale když lidé vidí slepeckou hůl dávají si přeci jen pozor. Slyšela jsem rozhovory a kroky ostatních lidí, kteří se tu pohybovali. Některé kroky se zastavily, když mě nejspíš uviděli a uvolnili mi cestu. Koncem hole jsem narazila do zdi a tím jsem pochopila, že jsem u koleje.

,Kam teď? Bells no tak vzpomínej napravo nebo nalevo?! Nalevo! No jasně!' Holí jsem jemně poklepávala na stěnu. Ali šel v klidu vedle mě, ale nejednou se zastavil a zakňučel. Natáhla jsem ruku s holí a klepla do dveří, ty jsem poznala podle zvuku. Pohladila jsem Aliho, složila hůl a pomalu přišla ke dveřím našla jsem kliku a otevřela. Prošli jsme venkovními dveřmi a já začala počítat kroky. Napočítala jsem jich pět, když v tom do mě někdo vrazil. Bylo to jako vrazit do kusu skály. Jak jsem dopadla na zem, bolestně jsem při tom sykla. Ali byl okamžitě umě a strkal mi čumák do podpaží, aby mi pomohl na nohy.

„Proboha... promiň... já tě neviděl." řekl někdo jemuž patřil velice hezký a melodický hlas. Podívala jsem se směrem, odkud jsem ten nádherný hlas zaslechla a usmála se.

„To nic... to je v pořádku."

„Vážně? Nevypadáš tak... počkej pomůžu ti vstát." než jsem stačila něco říct mě zvedaly něčí studené ruce.

„Dík. Prosím tě kde je taky vrátnice?" využila jsem situace.

„Hned támhle za rohem." odpověděl.

„Jo jasně díky, ale nemohl bys mě tam doprovodit?" zeptala jsem se ho.

„Ach... jo jasně. Promiň já si hned nevšiml, že ty... no, že nevidíš." vykoktal ze sebe a tomu jsem se musela usmát.

„Tak pojď." přešel na stranu kde nebyl Ali a chytil mě za ruku. Za moment jsme byli na místě.

„Dobrý den Maxi. Co pro vás mohu udělat?" zeptal se ženský hlas, která podle tónu byla postarší, ale příjemná paní.