Slepá houslistka

21. Dárek na rozloučenou

Bella

Běžela jsem zpět do hradu přes les, když mě do nosu uhodila vůně upírů.

Vyhla jsem se jin velkým obloukem.

Chtěla jsem si jít ještě na chvilku sednout na svoji louku, ale už z dálky byl cítit další upír.

Sice mě nejdříve udivila jejich přítomnost v lese, ale pak jsem si vzpomněla, že mezi Arovi známé patří i vegetariáni, ale nechtěla jsem se s nimi vidět.

Dorazila jsem na okraj louky, kde jsem uprostřed viděla třpytícího se upíra a bronzovými vlasy. Vypadal jako nějaký bůh.

Něco mě k němu táhlo, než jsem si to stačila uvědomit, udělala jsem krok a pod nohy mi zapraskala větvička.

Na nic jsem nečekala a okamžitě utekla.

Cítila a slyšela jsem ho, jak se vydal za mnou.

Přidala jsem a roztáhla kolem sebe štít, který je schopný zamaskovat mojí pachovou stopu.

Na okraji lesa byly další dva pachy, které se přibližovaly.

Přidala jsem na rychlosti a tím se jim vyhla.

---

Doběhla jsem do hradu a hned zapadla k sobě do pokoje.

Okamžitě jsem šla do koupelny, abych se zbavila té slané vody, která už na mě stačila uschnout.

Pustila jsem si vařící vodu a uvolnila celé své tělo.

Zavřela jsem oči a vnímala jenom vodu tekoucí po mém těle, ale nejednou se mi z mysli vynořil obrázek muže z louky.

Třpytící se tělo s bronz vlasy.

,Sakra Bello na co myslíš!' napomenula jsem se.

Vypnula jsem sprchu, ručník si obmotala kolem sebe a šla zpět do pokoje, kterým jsem jenom prolítla do protějších dveří, kde byla moje rozlehlá skříň. Vybrala jsem si volné džíny, černé tričko a Conversky k tomu. Vrátila jsem se zpět do pokoje a zamířila k posteli.

Když jsem se přišla blíže, upoutal mojí pozornost balíček ležící na slabé dece, která sloužila lidem jako peřina. Nasála jsem okolní vzduch a ucítila známou Lailinu vůni, takže ten balíček nebo spíše dárek je od ní. Vzala jsem ho do ruky a začala pomalu rozbalovat. Objevila se bílá krabice a vypadl na mě dopis.

Drahá Is,

nechtěla jsem se takto loučit, ale jinak bych to nezvládla. Ty a Jane jste byly a i na dále budete moje nejlepší upíří kamarádky, přestože se teďka nejspíš nějaké to století neuvidíme.

Nechala jsem ti dárek na rozloučenou. Nejdřív jsem nevěděla, co ti mám dát, abys na mě nezapomněla, ale k tomuhle jsi mě přivedla ty sama, takže plně doufám a věřím že svůj účel to splní.

Na ples už nepůjdu, rozhodla jsem se odjet dřív.

Brzy nashle Laila

Odložila jsem dopis a pomalu začala otevírat bílou krabici, jejíž obsah byl ještě zabalen do bílého papíru, který jsem pomalu odhrnula, a odkryl se mi tím obsah krabice. Zkoprněle jsem zůstala zírat na nádherné housle, které jsem viděla v nákupním centru.

Jako ve zpomaleném filmu jsem je začala vyndávat z krabice. Pořád jsem se nemohla vzpamatovat z dárku a uvěřit tomu, že po tak dlouhé době opět držím v rukou housle. Moje prsty samovolně hladily ladné křivky těla houslí a pomalu se přesouvaly na struny. Sotva jsem se jich dotkla, vydaly slaboučké tóny.

Podívala jsem se zpět do krabice a našla smyčec. Neváhal jsem ani vteřinu a housle si vkládala pod bradu, přiložila smyčec ke strunám a pokojem se začaly linout první tóny skladeb.

Nevím, jak dlouho jsem stála před oknem a hrála jednu skladbu za druhou. Jediné co jsem vnímala a to jenom okrajově bylo střídání dne a noci. Sem tam se na mě někdo přišel i podívat a zůstal chvíli sedět a poslouchal, ale nikdo nepromluvil, až teprve jednoho dne se to změnilo.

Dveře od pokoje se otevřely a vítr ke mně donesl vůni neznámého upíra, nijak jsem nereagovala a jenom se soustředila na hraní skladby, která patřila jenom a jenom mě. Sice byla hraná na klavír a já ji jenom slyšela, ale dokázala jsem si dokonale vybavit každý její tón, při kterém se ven draly vzpomínky, ze kterých mě vyrušil onen upír.

„Bello?" zašeptal.