Slepá houslistka

04. Nadpozemsky krásný hlas a omamná vůně

Natáhla jsem ruku k Alimu a dotkla se jeho čumáku, abych ho uklidnila a dala mu tak najevo, že se nic neděje. Přestal vrčet, ale pořád zůstal napnutý jako struna.

„Ahoj, ty musíš být Bella. Ráda tě poznávám. Jsem Alice." Představila se mi majitelka toho nádherného hlasu a objala mě. Při tom jsem zjistila, že je menší než já, má krátké vlasy, které jí trčí na všechny strany, odhadovala jsem podle toho, jak se dotkly mého obličeje.

„Taky mě těší." Odpověděla jsem a usmála.

„Hej já chci taky objetí." Dožadoval se další hlas, tentokrát mužský.

„Ahoj, jsem Emmett." Představil se mi a já natáhla ruku před sebe. Chvíli se nic nedělo, když si někdo uraženě odfrkl následované zalapáním po dechu od někoho dalšího. Než jsem se stačila zeptat co se děje, ocitla jsem se v medvědím objetí a ztratila pevnou zem pod nohama. Kdesi podemnou ani radši nechci vědět jak vysoko, jsem zaslechla Aliho nabroušené vrčení následované varovným zaštěkáním.

„Ali, klid nic mi neudělá," řekla jsem mu „tedy, alespoň doufám." Podívala jsem se směrem, kde jsem odhadovala jeho obličej a podíval se na něj výrazem, že to by už stačilo. Ale on mě jaksi nechtěl pustit, tak jsem vysvobodila svoje ruce a opřela se do jeho vypracované hrudi, jenom se od srdce zasmál mé snaze se vyprostit.

„Emme, už ji pust." Řekl dívčí hlas a Emmett mě s bručením postavil zpátky na pevnou zem.

„Promiň, ale on se chová někdy jako malé dítě. Já jsem Rosalie." Další objetí, z kterého jsem poznala, že je vysoká, ale ne tak jako Emmett a má dlouhé hebké vlasy.

„Já jsem Jasper." Jeho objetí bylo jenom letmé, jakoby se mě bál dotknou. Neřešila jsem to.

„Edward," řekl hlas který zněl jako pohlazení pro mé uši, tak nádherný hlas jsem nikdy v životě neslyšela, chtěla bych se dotknou jeho obličeje a vyrýt si do mysli každý jeho záhyb, vrásku či prohlubeninu. Nejistě mě objal a já ucítila jeho vůni, tak dokonalou, nádhernou, jedinečnou vypalující se mi navždy do mozku. Jeho vůni bych poznala mezi stovkou lidí. Odtáhl se ode mne a odešel ke svým sourozencům a cestou si bručel něco nesrozumitelného.

„Tak jdeme do školy?" Vytrhl mě z mého uvažování Max, jenom jsem kývla hlavou a doufala, že se kouká. Nebyla jsem schopná mluvit, jak mě očaroval ten nádherný hlas. Najednou mě ovanul slabí vánek a někdo se dotknul mojí paže. Nadskočila jsem asi metr vysoko, jak jsem se lekla, a za námi se ozvala salva smíchu.

„Promiň, prosím promiň mi to. Já tě nechtěla takhle vyděsit." Začala mlít Alice omluvu pořád dokola, až jsem jí musela zarazit.

„Alice, to je v pořádku. Jenom příště než na mě sáhneš, tak jenom něco prohoď, abych o tobě věděla. Chodíš totiž stejně tiše jako Max, jeho slyším jenom, když je naprosté ticho nebo se soustředím na jeho kroky, abych ho našla." Vysvětlila jsem jí, jak se věci mají a usmála jsem se pro sebe, když Alice zabručela na souhlas.

„Tady se musíme rozdělit. Bello ty máš hodinu společně s Edwardem a on tě tam moc rád doprovodí." Cítila jsem, jak se Alice při poslední větě otočila na danou osobu.

„Ale já tam dojdu sama. Nepotřebuju vodit za ručičku." Vyznělo to trošku naštvaně, ale Alice se nedala.

„Ne. To v žádném případě. On to udělá moc rád. Nemám pravdu?" Musela nejspíš Edwarda propalovat pohledem, protože se vedle mě začal Max otřásat smíchy.

„Rád tě doprovodí." Řekl majitel toho nadpozemsky krásného hlasu a já myslela, že my srdce vyskočí z hrudníku.

,Klid Bello! Klid! Sakra, ale já vůbec nejsem klidná, jak může moje srdce reagovat takhle splašeně jenom na hlas! Bože, ale tak nádherný hlas... je tak... líbezný, je jako symfonie. A DOST!!! ' Napomínala jsem se ve vlastních myšlenkách. Zaklepala jsem hlavou a snažila se ty šílený myšlenky vyhnat z hlavy.

„Tak jdeme?" Jenom jsem kývla hlavou.

„Tak ahoj a uvidíme se na obědě." Zavolala jsem, ještě za klukama, jejichž vůně se od nás vzdalovala.

„Můžu?" Zeptal se Edward a chytil mojí ruku. Měl ji stejně studenou jako Max, takže jsem neucukla jako poprvé, když jsem se dotkla Maxe a jenom kývla na souhlas. Vložil si moji ruku do ráměte a vydal se směr učebna.

V učebně všechno utichlo sotva jsme vstoupili do dveří. Nevím, jestli to bylo tím, že ve třídě nebylo volné místo, ale vedl mě k lavici daleko vzadu a sám se posadil vedle mě. Ve třídě to najednou začalo šumět, nedokázala jsem se soustředit na jejich rozhovory, jelikož vedle mě seděl Edward a jeho vůně mi zatemňovala mozek a já nemohla přemýšlet. Vnímala jsem ho tak silně, protože jsem měla jako slepá bystřejší ostatní smysly, kterými jsem si nahrazovala zrak. Chtěla jsem, zaslechnou něco z rozhovoru dívek a tím se alespoň dozvědět trošíčku jak vlastně Edward vypadá, ale jeho přítomnost mi to značně znemožňovala. Nakonec jsem to vzdala a nechala se jenom opíjet jeho vůní.

Dveře od třídy se znovu a znovu otevírali a do třídy přicházely, nový spolužáci. Při jednom takovém otevření se Edward vedle mě jako pravítko až slabě zavrzala židle. Ohlédla jsem se za tím zvukem, ale dál jsem to nerozebírala, protože jsem uslyšela blížící se kroky k naší lavici. Podle hlasitosti byly mužské. Dotyčný se zastavil přede mnou a mě ovanul silný, ale opravdu silný opar mužské vůně, až se mi z toho zamotala hlava.

„Ahoj." Pronesl, neznámí příšerně přesládlým hlasem. Copak jsem nějaká husička, aby na mě tenhle tón hlasu platil?

„Ahoj," oplatila jsem mu mile a ještě se usmála směrem, odkud jsem ho předtím slyšela.

„Nechtěla bys po škole jít, třeba do kina?" Sakra ten jde na to, ale rychle s ničím se nemaže. To si tak věří, frajírek jeden. Edward byl stále napnutý jako struna a zdálo se mi, že dokonce potichu vrčí. Zatřásla jsem hlavou tak aby si toho nikdo nevšiml a obrátila svou pozornost zpátky k tomu frájovi.

„Dík za pozvání, ale nejde to."

„Proč? To se ti snad nelíbím?" Vypálil ze sebe jako raketa mířící do vesmíru.

„Tak zaprvé, nechodím nikam s nikým, kdo se mi nepředstavil. Zadruhé, ne nelíbíš se mi, tvůj hlas zní nafoukaně a domýšlivě. A zatřetí, zkus příště na sebe nenalít celou voňavku, bolí mě z tebe hlava." Jenom zalapal po dechu. Vedle mě se Edward tiše začal smát a já se svůj úsměv vůbec nesnažila skovat.

„Omluvte mě pánové, ale musím jít na toaletu." Nutně jsem potřebovala, opláchnou obličej studenou vodou a pokusit se tím zmírnit tu pulzující bolest v hlavě. Vstala jsem ze židle, z lavice vytáhla hůl a rozložila si ji. Alimu jsem dala jenom povel posunkem ruky, aby zůstal u lavice. Rozešla jsem se směrem ke dveřím s holí nataženou před sebou. Jakmile jsem se ťukla o první židli, na níž někdo seděl, zaslechla jsem šustění oblečení následované zalapáním po dechu. Ve stejnou chvíli se zastavilo veškeré dění ve třídě a nastalo hrobové ticho. Byla jsem na takové reakce zvyklá a tak jsem si jich nevšímala a pokračovala v cestě.

Když jsem se vracela zpět, čekal na mě Edward před třídou. Poznala jsem ho podle jeho vůně, kterou jsem cítila a byla velmi intenzivní.

„Jsi v pořádku?" Zeptal se ustaraným hlasem. Jenom jsem vzhlédla k hlasu a kývla. Vzal mojí ruku a dovedl mě zpět do naší lavice. Sotva jsem si sedla zazvonilo a se zvoněním se přiřítil i učitel.

Zbytek dne jsem nic moc zvláštního nezažila a žádnou hodinu jsem nebyla sama, vždycky semnou byl někdo z mých nových kamarádů. Musela jsem se nad tím usmát, jsou to moji první kamarádi, kteří mě berou takovou, jaká jsem, a nepřijde jim to divné. Strašně rádi mi pomáhají, ale ne ze soucitu.