Slepá houslistka

19. Pozvánka na ples

Edward

Je to dva roky co jsme se přestěhovaly na Alijašku.

Denaliovi museli změnit působiště, protože tu bydleli už moc dlouho.

Stojím u prosklené stěny našeho domu a sleduji, jak si Emmett hraje s Alim ve sněhu a Rosalie jak se jim směje.

Ali, náš poloupíří pes nebo co je.

Neznámí upír ho kousl, při pokusu chránit svojí paničku. Při přeměně prodělal změny, ale ne tak rozsáhlé jako my.

Na slunci se třpytí, ale lidské oko to nezachytí, je silný, tvrdý jako kámen, neprahne po krvi, když mu nějakou dáme nebo ho vezmeme na lov, nepohrdne, ale nevyhledává ji, hodně získal na kráse, oči se mu nezměnily a podle Carlislea získal nesmrtelnost, protože od té doby se nezměnil. Málem bych zapomněl, že když je unavený, není pro něj problém usnout.

Všichni z rodiny mu závidějí možnost usnout a tím snít.

Pořád ve skrytu duše doufám, že někde po světě chodí jeho panička a moje životní láska, kterou jsem nesčetněkrát hledal.

Moje myšlenkové pochody přerušilo přijíždějící auto a myšlenky Carlislea, který si opakoval latinské názvy kostí v lidském těle.

,Edwarde, přijď také dolů,' žádal mě Carlisle.

„Rodino, jsem doma. Můžete všichni přijít sem? Potřebuji vám něco oznámit!"

Celá rodina se sešla v hale, posedala si na sedačku kolem stolku a čekala. Já jsem zůstal stát u paty schodiště.

„Přišla pozvánka," řekl a hodil na stůl bílou obálku se znakem Volterry.

„Já nikam nejedu," oznámil jsem hned za čerstva.

„Promiň synu, ale musíme všichni, a Aro, chce vidět i Aliho. Sice nevím, jak se o něm dozvěděl, ale čemu se divím. Oni mají oči a uši snad všude," povzdechl si Carlisle.

Alice z ničeho nic vyskočila na nohy, jakoby ji něco štíplo a usmívala se.

Snažil jsem se jí dostat do hlavy, ale ta malá potvora si svoje myšlenky pozorně hlídala a jenom na mě vyplázla jazyk.

„Nic ti neukážu," řekla směrem ke mně.

„Budou tam všichni, dokonce i Charlotte s Peterem," otočila se s úsměvem k Jasperovi, „a Denaliovi." Tentokrát se otočila na mě.

,Tanya také!' zavrčela v myšlenkách.

„Takže se jdou nakupovat šaty?" ptala se skoro radostně Rosalie.

„Až v Itálii, tam mají větší a hezčí výběr," zasnila se Alice.

„Kdy se jede?" zeptal jsem se nevzrušeně.

„Ples je za měsíc, takže týden před, aby holky mohly v klidu prolézt obchody a vybrat si šaty," řekl Carlisle.

Emmett s Jasperem se do debaty nezapojovaly, bylo jim to tak nějak jedno, prostě když budou se svojí polovičkou, pojedou klidně až na druhou stranu polokoule.

Přemýšlel jsem nad tím, co budu do té doby dělat. Do školy s ostatníma tentokrát nechodím, mohl bych se třeba vydat na jednu z cest, které podnikám za nalezením Bells nebo alespoň jejího těla či kostry, prostě abych věděl, co se s ní stalo. To že jsem nic do teďka nenašel, ve mně vyvolává naději, že je pořád na živu. Prostě na ty tři týdny někam vypadnout.

„Na to ani nemysli!" štěkla po mě Alice.

„A co, vždyť je to pravda!" oplatil jsem ji stejným tónem.

„Zasvětíte nás?" ptal se Jasper.

„Chce zase na jeden ze svých výletů, ale tentokrát nesmí, prostě s námi musí odjet!" vysvětlila nezasvěceným Alice.

„Nikam neodjede, neboj," utěšoval Alice, Jasper, „že ne!" zavrčel výhružně na mě a propaloval mě pohledem.

„Ne neodjedu."

„Slibuješ, Edwarde slib mi to!" žadonila Alice.

,Proboha co se to děje. Proč musím do Volterry a proč je Alice tak nepříčetná z pomyšlení, že bych tam nejel?'

„Edwarde! Prosím!" vzlykala Alice.

„Dobře... Ano... Slibuju."

„Přísahej!"

„Přísahám!" objal jsem svojí nejmilovanější sestřičku.

„Děkuji," zašeptala.

Nikdo

Mezitím co se Cullenovi připravovali na návštěvu Volterry, se v Italském obchodním centru tři překrásné upírky dívaly po šatech.

Jedna z nich už ale na ples nepůjde. Nechtěla svým kamarádkám stěžovat loučení a tak si s nimi užívala poslední hodiny, než bude muset všechno opustit a začít úplně nový a nebezpečný život, ze kterého se už nikdy nemusí vrátit, ale to riziko podstoupí.

Při vybírání z nejkrásnějších šatů Italských návrhářů přemýšlí o dárkách pro své dvě nejlepší a jediné kamarádky.

Jeden už má, dala jí to totiž dotyčná nevědomky najevo, ale co té druhé?