Slepá houslistka

26. Alice... já mam trému & Epilog

„Tak jdeme, ať Aro, nečeká." Otočila jsem se na Edwarda, který jenom přikývl. Upíří rychlostí jsme tam byly během chviličky a já zaklepala na dveře pracovny.

„Dále," ozvalo se zevnitř. Na nic jsem nečekala a vešla spolu s Edwardem a Alim, kterého jsem měla v patách.

„Izz, Edwarde, co vás přivádí?" zeptal se, Aro.

„Myslím, že jsi chtěl někoho vidět a já ti to jdu umožnit," promluvila jsem klidně na něj. Moc dobře jsem si uvědomovala napnutého Edwarda vedle mě.

„Od tebe jsem nic nechtěl, ale tady od Edwarda a jeho rodiny." Kývl hlavou k Edwardovi.

„Víš, Aro, ono je to totiž trošičku složitější."

„Co je na tom složitého? Cullenovi přeměnili psa a já ho nehodlám nechat běhat po světě, když nevím, co od něj můžu čekat!" vrčel na mě rozzuřeně, Aro.

„Tak jí ti teda něco povím. Cullenovi toho psa nestvořili, byl to ten deb..."

„Bello!" okřikl mě Edward, když mu došlo rychleji než mě, co jsem chtěla říct.

„... upír, co přeměnil mě!" Podívala jsem se na Edwarda s pozvednutým obočím, jestli je spokojen.

„Jak tohle můžeš vědět? Jenom se jich zastáváš, protože ses zabouchla do jejich synáčka." On si prostě nedá a nedá říct.

„Aro, Aro, Aro... nic, ale vůbec nic jsi nepochopil. Cullenovi jsem potkala ještě jako člověk a ten pes, je můj! Co na tom nechápeš?"

„Tak počkat, počkat, ty my chceš namluvit, že ten pes už běhá po světě deset let?" Někomu se tady rozsvítilo.

„Přesně tak a jedno ti řeknu rovnou. Odjíždím, odjíždím z Volterry a ten pes jede semnou!" Schválně jsem dávala důraz na každé slovo, aby to pochopil.

„Nemůžeš jen tak opustit Volterru a ten pes tady zůstane!" Snažil se mě převrčet Aro.

„Já Volterru můžu a opustím nebo jsi zapomněl na náš první rozhovor? Pes jde semnou."

„Bello?" řekl potichu Edward, jakoby se bál, že po něm skočím.

„Ano?" zeptala jsem se ho mile. Zůstal na mě nevěřícně koukat.

„Jsi v pohodě?" zeptal se opatrně.

„V nejlepším, jenom menší výměna názorů," cukrovala jsem na Edwarda.

„No?" otočila jsem se zpět na Ara.

„Co mam s tebou dělat? Budiž tedy, ale nikde nebudete vykládat, jak se to tomu psovi stalo," znechuceně na mě vrčel a já se v duchu tetelila blahem. Nechápu, jak z tohohle individua má celý upíří svět strach.

„Moc ti děkuji," zavrkala jsem na Ara, až vyvalil oči.

„Kdy odjíždíte?" zeptal se Edwarda a mě tím dal jasně najevo, že semnou skončil.

„Ještě dnes večer," sdělil mu nenuceně Edward.

„Zmizte, zmizte a nechci vás tu pěknou řádku let ani vidět." Vyhodil nás ukázkově, Aro ze své pracovny.

Zářivě jsem se usmála na Edwarda, který mi ho oplatil a z pracovny jsme doslova a do písmene vyletěly jako blesk. Celá šťastná jsem vpadla spolu s mými pronásledovateli do jejich pokoje, kde na nás všichni, tedy až na Alice, zaraženě dívali.

„Tak co je, balíme nebo tu hodláte zůstat?" vyhrkla jsem na všechny. Následující pozorování šesti šmouh poletující z jednoho pokoje do druhého, bylo zábavné. Já naštěstí už sbaleno měla, sice od Alice, ale měla.