Slepá houslistka

22. Našel jsem tě

Edward

Bloudil jsem chodbami Volterského hradu a přemýšlel, co pro mě znamená život bez mé polovičky, když jsem zaslechl někoho hrát. Poznal jsem housle, ale nevzpomínal jsem si, že by někdo ve Volteře uměl na něco hrát. Musí to být někdo nový.

Skladba byla velice smutná, až to rvalo mé už tak rozervané srdce, ale pomalu se skladba vytrácela a nahradila ji hned jiná. S prvními tóny jsem se zarazil v pohybu a pořádně se zaposlouchal. Tuhle skladbu jsem znal, ale ne na housle nýbrž na klavír a ještě ke všemu to byla moje skladba pro Bells. Její ukolébavka. Nerozmýšlel jsem se ani vteřinu a svojí největší rychlostí se vydal k místu odkud, se skladba linula.

---

Zastavil jsem se před dveřmi nějakého pokoje, bez přemýšlení a zaklepání otevřel dveře. Před oknem stála dívka s kaštanovými vlasy, které jí ve vlnách spadávaly až do pasu a hrála na housle. Její myšlenky jsem neslyšel a to mi dodávalo naději, že je to ona.

„Bello?" zašeptal jsem. V tu chvíli přestala hrát a otočila se na mne.

„Asi jste si mě s někým spletl, pane. Nejmenuji se Bella, ale Izzi," řekla nezaujatě. Přišel jsem k ní blíž a moje ruka samovolně vzala tu její a přitiskl jsem si jí na tvář.

„Zavři oči," požádal jsem ji.

„Proč bych to dělala?"

„Neptej se a prosím zavři oči," naléhal jsem na ni.

„Neznám vás pane, a zavření očí je nebezpečné." Mlela si pořád svou. Díval jsem se upřeně do těch jejích modrofialových očí, které nahradily její hnědé a nevidomé. Začal jsem se topit v jejich hlubinách.

„Prosím," šeptl jsem. Vzal jsem její ruku do své a pořád se jí díval do očí. Pomalu jsem vedl její ruku po svém obličeji a ona zavřela oči. Měla soustředěný výraz, jakoby něco tahala ze vzpomínek a na mém obličeji se objevila i její druhá ruka.

Pomalu jako poprvé přejížděla bříšky a studovala každý kousíček. Najednou se její výraz ve tváři změnil a zděšeně si rukama přikryla ústa.

„Edwarde?" zašeptala sotva slyšitelně.

Jenom jsem se zářivým úsměvem přikývl. Na nic jsem nečekal, pohotově ji chytil kolem pasu a přitáhl k sobě. Vůbec se nebránila, ba naopak ještě víc se ke mně přitiskla a její tělo se začalo otřásat vzlyky. Držel jsem ji co nejpevněji, jako by se měla každou chvíli rozplynout a svojí hlavu měl zabořenou v jejích vlasech.

Po nějaké době jí přestaly otřásat vzlyky a pomalu začala zvedat hlavu. Její oči se upřely do mých a já se opět začal topit v těch modro-fialkových hlubinách. Naše hlavy se začaly pomalu přibližovat, ale když jsem byl od ní jediný milimetr zazvonil mi v kapse mobil. Omluvně jsem se na ní podíval a vytáhl ten neutichající přístroj z kapsy.

„Alice!" zavrčel jsem potichu. Bela se jenom uchichtla.

„Potřebuješ něco hodně důležitého? Jinak si mě nepřej," zavrčel jsem do telefonu a při tom pořád visel očima na Belle.

„Tak promiň, že tady trnu hrůzou jestli jsi na živu. Už před jakou dobou mi zmizela tvoje budoucnost, naposledy jsem tě viděla vejít do nějakých dveří a pak nic. Prostě černo!" vrčela pro změnu Alice na mě.

„Alice promiň, ale to jsem nevěděl," rychle jsem se omlouval.

„Kde jsi a proč tě nevidím?" ptala se podrážděně.