The Divergent Girl [POZASTAVENO?]

Kapitola 17 - Začátek druhé fáze

Přes noc nikdo nemohl spát. Když jim Kaya řekla, že na druhou fázi se nelze připravit a nikdo neví, co se tam děje, sžírá je nervozita. Proto jakmile přijde ráno, jsou všichni už na nohách a připravení jít na snídani, ačkoliv se ani trochu necítí, že by něco snědli.

"Asi se pozvracím," postěžuje si Tim tiše.

U stolu je ticho, nikomu se nechce mluvit a každý pomalu jí svůj malý kousek koláče a kouká přitom do stolu. Ani Kaya a ostatní moc nemluví a nevtipkují. Když všichni dojí nebo už nechtějí víc jíst, vydají se do Jámy, kde na ne čeká Luce.

"Nazdar, všichni," pozdraví je. Její dobrá nálada jako by z ní přímo vyzařovala. "Dneska začínáme druhou fázi. Doufám, že jste si užili volno, protože tohle je něco, co vás může dost jednoduše odrovnat - pokud ne úplně zničit. Těšíte se?"

Všichni jsou zticha a jen se kolem sebe nervózně ohlíží v naději, že někdo promluví. Nakonec ticho přeruší Tim, což je všechny, i samotnou Luce, dost překvapilo. "Myslím, že je vidět že se moc netěšíme, ale jdeme na to. Konečně se chci dozvědět, co se v druhé fázi vlastně bude dít. Všichni o tom mluví, ale nikdo nám vlastně nic neřekl."

Luce se rozesměje. Dost divná reakce vzhledem k všeobecně špatné náladě a Timově odhodlání v hlase. "To je roztomilý. No jo, pojďte všichni. Tahle fáze bude společná pro přeběhlíky a odkojence. Jste tu všichni? Paráda, stejně je to jedno. Pojďte." 

Jdou docela dlouho, než dorazí do temné chodby, daleko od živé Jámy, končící masivními dveřmi.

Luce se k nim otočí čelem. "Dovnitř budete vstupovat po jednom, jak vás zavolají. Setkáte se s tím jediným, co nemůžete nikdy úplně porazit - a to je strach. Hodně štěstí." Na to zaklepe na dveře a odejde.

Zevnitř se ozve nějaký hlas. "První půjde Sharon."

Sharon vejde do místnosti a zavře za sebou dveře. Chvili je naprosté ticho.

"Strach? Jak to jako myslela, že se setkáme se strachem?" nechápe Brian.

"Alex, ty jsi od Sečtělých, ne?" zamyslí se Jet. "Nečetla jsi o tom něco?"

Alex se zamyslí. "A jo," vykřikne nadšeně. "Nevím, jestli jsem to četla nebo to někde slyšela, ale dají nám nějaké sérum, nebo co. A to nějak působí na náš mozek a ukáže nám, čeho se bojíme. Jen nevím, jak to skončí. Jak se z toho můžeš dostat."

"Tak to je hodně v háji," uleví si Kevin.

"Toho jsem se bála," přikývne Miriam.

"Jared to málem nerozchodil," ozve se Ruth tiše. "Prý je to nejhorší na celém výcviku."

"Hned je mi líp," prohodí Tim nabručeně.

"Jak to jako Jared málem nerozchodil?" zeptá se Alex až příliš rychle. "Teda... Dost by mě zajímalo, jak se z toho strachu můžeme dostat a jak to může být tak šílený."

"Většina lidí o tom nemluví," řekne Ruth temně, "ale tady uvidíš, čeho se nejvíc bojíš. Musíš s tím bojovat a vyhrát, aby ses stala Neohroženou. Jared viděl něco, co ho neskutečně děsí a málem zešílel. Jedna holka z jejich iniciačního ročníku z toho spáchala sebevraždu."

Nikdo není schopen cokoliv říct. Co tam tak mohl vidět?

"Sebevraždu?" řekl Tim s tak vyděšeným výrazem, jaký u něj nikdy neviděli. Je bílý jako stěna.

"Myslím, že bude nejlepší, když se budeme bavit o něčem jiném," ozve se Alex, než stačí Ruth něco odpovědět. Ale nenapadá ji nic dalšího, co by mohla říct, nic čím změnila téma. 

Z vedlejší místnosti se ozve tlumený výkřik. Všem přejede mráz po zádech a následující dvě minuty sedí naprosto potichu. Pak se otevřou dveře, ale nikdo nevyleze. Ozve se pouze: "Jet."

Když Jet odejde, do dalšího hovoru se nepustí. Všichni se začnou utápět ve vlastních myšlenkách. Lidé postupně mizí za dveřmi, odkud se nikdo nevrací, dokud nakonec nezůstanou jen Alex, Ruth a Kevin. Nakonec se dveře znovu otevřou a vyloudí se z nich to slovo, které ji naprosto děsí: "Alex."

Zhluboka se nadechne a vejde dovnitř. Ocitne se ve velké světlé místnosti. Přímo uprostřed ní stojí velké bílé křeslo, přesně takové jako u talentovek. Dveře se zaklapnou a za ní se ozve otrávený povzdech. "Čau, plošinko, jsi připravená?"

"Ty?! Co tady děláš?!" Navzdory tomu, jak je vyděšená, zmatená a nervózní a i po tom, co Ruth řekla, je na něj naštvaná. "A neříkej mi tak. Kolikrát ti to mám opakovat?!"

Unaveně se zasměje. "Přesně tenhle tvůj výraz jsem potřeboval dneska vidět. Počítám, že vám už Tia vyžvanila, co se bude dít, co? Všichni před tebou to podle všeho věděli."

"No.." Najednou je jí ho líto. Po tom, co jm Ruth řekla, se teď cítí trochu provinile, že na něj tak vyjela. "Jo, asi vím." 

"Tak si sedni," vyzve ji. Pak vytáhne injekci a podívá se na ni. "Jediný způsob, jak zrušit simulaci, je zklidnit tep nebo přemoct ten strach. Jsi připravená?"

"Asi jo," odpoví potichu.

Jemně jí odhrne vlasy a zabodne ji jí do krku. Popřeje ji štěstí a Alex se propadne do temnoty. Když otevře oči, vidí před sebou Matta. Vesele se směje a pobíhá s Julií a Ariel po jejich dvorku. Podle všeho si jí ještě nevšiml. Vedle ní se objeví nějaká žena - Luce - a podá jí pistoli.

"Zabij je," řekne.

Alex má pocit, že se jí zastaví srdce. "Co? Ne! Ani náhodou!"

"Zabij je," zopakuje Luce.

"Co když to neudělám?" zeptá se Alex.

"ZABIJ JE!" zaječí na ni Luce, ale už ne svým hlasem. Zní chraplavě a matně, jako by poslouchala starou gramofonovou desku.

Rozbuší se jí srdce. Nemůže je zabít. Kousne se do rtu. Tohle není skutečné. Není to skutečné. Odhodí zbraň, kterou až dosud držela v ruce, na zem. Nějak se jí podařilo se zklidnit. Není to skutečné, pomyslí si a klidným hlasem řekne: "Nemusím je zabít. Není důvod."

"Je to rozkaz," zahučí Luce. "Nemůžeš být Neohrožená, když se budeš takhle chovat! Nemůžeš sem patřit!" Ale nakonec se rozplyne a Alex se znovu objeví v simulační místnosti.

"Klid, už je to v pohodě, plošinko," řekne Jared uklidňujícím hlasem. "Koukám, že první den jsi prošla tím nejhorším... Ale už je to dobrý. Rozhodla ses dobře. Sice ne neohroženě... ale zvládla jsi to."

"Jestli to bylo to nejhorší, tak to šlo docela dobře," prohodí Alex. Snaží se o klidný, bezstarostný tón, ale moc se jí to nedaří. "Neohrožený by je zabil? To bych je vážně musela zabít, abych byla Neohrožená? To není normální!" Neví, kde se v ní ten vztek bere. Je to za ní, proč to rozebírá?

"Neohrožený má víc možností," řekne Jared. "Třeba já ji nezabil."

"Ty... ty jsi měl taky někoho zabít? A jak jsi to udělal?"

Váhavě přikývne. "Nebylo to tak těžký. Prostě jsem se zastřelil místo ní. Sice to je docela zbabělost, ale pokud měla umřít, aspoň to nebylo mojí rukou."

"Ty ses zabil? Mně to nepřijde jako zbabělost. K tomu je potřeba i dost odvahy."

Pokrčí rameny. "Každý to musí nějak vyřešit. Ty sis vybrala tenhle způsob. Můžeš vstát?"

"Jo, jasně," odpoví, ale když se postaví, trochu se jí zamotá hlava.

Přidrží ji. "Chceš dovíst do pokoje nebo to zvládneš?"

"Zvládnu."

Ukáže na dveře na druhé straně místnosti, jiné, než kterými jsi přišla. "Zvládla jsi to za čtyři minuty a dvacet devět vteřin. To je hodně dobrý čas."

Hodně dobrý čas. To je lepší začátek, než si představovala. Lehce se pousměje, rozloučí se s Jaredem a vyběhne na chodbu.