The Divergent Girl [POZASTAVENO?]

Kapitola 52 - Čas jít

Vznáší se v uklidňující temnotě. Jenže se co chvíli probouzí do ostrého světla, množství hlasů, obličejů a bolesti. Proto se radši zase rychle vrací do bezvědomí. V hlavě má vymeteno a netuší, co se děje, kdo je nebo proč tu vůbec je. Přeje si umřít. Ta bolest je nesnesitelná. Od ramena pulzuje dál do těla, jako by se jednalo o extrémně protivný jed.

Když konečně otevře oči a ví, že ji už žádná uklidňující temnota nečeká, již svítí slunce. Skrz zavřené okno pronikají sluneční paprsky slunce a osvětlují osobu sedící na židli vedle ní. Jared se opírá zády o stěnu za sebou a očividně spí.

Ruth se vytáhne do sedu a spolkne syknutí. Ta bolest přece nemůže být takhle hrozná. Má pocit, jako by se utápěla v bezmocnosti, ačkoliv to je hloupost - vždyť teď nemá důvod se tak cítit. Obrátí se ke svému bratrovi a prohrábne mu prsty vlasy, což ho probudí. Pomalu otevře oči a rozespale zívne.

"Ahoj, Jarede," usměje se Ruth. "Co tu děláš? Radši se jdi vyspat."

Jared zatvrzele zavrtí hlavou. "Kdybych odešel, přijde sem Jet. Ten kluk tady strávil celou noc a byl by tady i déle. Ale... potřebuje si srovnat myšlenky."

"A co ty?" broukne Ruth.

"Jsem v pohodě."

"Zabíjel jsi lidi."

"Já vím."

"Zvládneš to?"

"Jasně že jo."

"Jarede."

"Skoro všichni jsme zabíjeli."

"Já vím."

"Proč jsi mi neřekla, že jsi Divergentní?"

"Bylo to moc nebezpečné."

"Jsem tvůj bratr."

"Tím spíš jsem tě chtěla chránit."

"Já jsem starší. Já mám chránit tebe."

"Tímhle bys mě ale nechránil. Jenom by ses vystavoval nebezpečí."

"Kvůli tobě bych to udělal."

"Sklapni, Jarede."

"Jsi moje sestra, Tio. Mohl jsem ti aspoň pomoct."

"Jarede, sklapni."

"Dobře." Jared se lehce přitiskne ke zdi a probodává Ruth předstíraným ublíženým pohledem. Pak opět zvážní. "Jelikož jsi teď lídr, řekni mi - co budeme dělat?"

"Musíme vypadnout," rozhodne Ruth okamžitě. "Není čas se tu poflakovat."

"Fajn." Jared se zvedne. "Zvládneš to sama?"

Ruth ani neodpovídá - rovnou se staví na nohy a ignoruje jeho nastavenou ruku. Jared ji rozpačitě stáhne. Upřímně nevěděl, jak se ke své sestře chovat - za poslední rok si byli vzdálení a pokaždé, když s ní měl takhle mluvit, nacházel problémy s hledáním slov.

Naštěstí ani nemusí. Otevřou se dveře a v nich stane rozespalý Jet. Je na něm vidět, že toho moc nenaspal - kruhy pod očima jsou jasným důkazem jeho noční bdělosti. Jared mu to ale nemohl vyčítat. Sám by se takhle kvůli Alex trápil, kdyby se jí něco stalo.

"Ruth!" hlesne Jet překvapeně, když si uvědomí, že dívka je už na nohou, se svým typickým naštvaným a odbojným pohledem. Jiní lidé by se ho možná lekli, couvli by a utekli - Jet jako by si ho nevšiml. Beze strachu přejde k ní a sevře ji v náruči. Ruth se ani nebrání, naopak se k němu nenápadně přitulí a zaboří mu hlavu do hrudníku.

Po chvíli se Ruth odtáhne a s Jetem zatřese. "Ty malej blbečku, proč nespíš?!" Pak si jen povzdechne a obrátí se na svého bratra. "Je tu Matthew, že jo?"

"Alexin bratr?" zareaguje Jared zpomaleně. "Je, proč?"

"Potřebuju si s ním promluvit..." Ruthin hlas se vytratí. Dá ostatním znamení, aby zmlkli. Z vedlejší místnosti zaznívá známý hlas. Ruth se zamračí. Je to hlas Johanny Reyesové, vůdkyně frakce Mírumilovných. Něco dramaticky pronese, než se zabouchnou dveře a její hlas zmizí.

"To byla... Johanna?" vyleká se Jet.

"Fajn, je fakt na čase jít," kývne Ruth. "Už jen to, že sem přišla, nevěstí nic dobrého."

"Co tedy budeme dělat?" zeptá se Jared.

Ruth opět neodpoví, ale otevře dveře a vkráčí co kuchyně, jako by se nic nedělo. Všichni k ní zmateně otočí zrak. Ruth všechny přejede pohledem, než naváže oční kontakt s Mattem.

"Tak co, Matthewe?" osloví ho. Všimne si Alexina zmateného obličeje, ale přejde to bez poznámky.

"Měli by být schopni nás přijmout," odpoví Matt okamžitě.

Ostatní na nich visí nechápavým pohledem a čekají, až jim to někdo vysvětlí. Nikdo se k tomu ale očividně nechystá, tak se musí Alex ozvat sama.

"Ehm," odkašle si. "Nemohli byste nám říct, o co tu jde? Do čeho ses to zapletl, Matte?"

"Do války, sestřičko," odvětí Matt klidně. "Tohle už není jen malá rvanice. Tohle je válka. A my nesmíme prohrát."

"A kam se tedy chystáme?" zajímá se Anne. 

"Máme pár spojenců, kteří nám můžou pomoct," prohlásí Ruth. "A jelikož nemáme kam jít, musíme za nimi."

Všichni už očividně ztrácí trpělivost. Tyhle dlouhé promluvy se hodí tak akorát do příběhu, ne do reálného života. 

"A to je kdo?" vyzve je netrpělivá Alex.

Ruth jí věnuje nečitelný pohled. "Odpadlíci."