The Divergent Girl [POZASTAVENO?]

Kapitola 13 - Pod slupkou

 "Plošinko?" ozve se nad ní. "Co ti je?"

Alex omámeně vzhlédne a zmžourá na osobu. Jared? Co ten tady dělá?!

"Neříkej mi tak," řekne naštvaně. Pak změní tón na mnohem milejší. "Ztratila jsem se," přizná nakonec. "Kaya mě pozvala k nim na večeři a já teď nějak nemůžu trefit zpátky k sobě."

Klekne si k ní a položí jí ruku na čelo. "Vypadáš trochu bledě. A jsi trochu horká. Možná máš teplotu. Jak se cítíš?" Nemá ani hloupé poznámky. V očích se mu odráží skutečná starost. Takhle ho ještě neviděla.

"Jsem v pohodě," zamručí.

"Rozhodně v pohodě nejsi," zavrtí rázně hlavou. "Vzal bych tě na ošetřovnu, ale asi tam nechceš jít, co?"

"Ale já jsem vážně v pohodě," protestuje. "To bude asi tím, že jsem se ztratila a byla jsem bezradná, stačí když mi řekneš, kudy se dostanu k sobě."

Svraští obočí. "Nevím, jestli je dobrý nápad jít zrovna tam. Navíc podívej se - pořezala sis ruku o ten kámen. Jsi vážně nešika, plošinko."

Neříkej mi tak!" zozzlobí se. "Jsem Alex!" Podívá se na ruku. Vážně se řízla. "To nic není."

Naprosto ji ignoruje. Zvedne ji do náruče a vydá se chodbou. Nevšímá si jejích hlasitých protestů - rozrazí dveře svého bytu, posadí ji na postel a začne jí ošetřovat ruku.

"Jsi vážně nešika, plošinko," zopakuje si šeptem.

Přestala mu vzdorovat, stejně to nemělo cenu. Cítí se hrozně zmatená, unavená a chtělo se jí spát. "Neříkej mi tak!" zakřičí na něj a ucukne rukou.

"Nekřič," zabručí. Obváže její zranění a povzdechne si. "Vydrž chvíli, přinesu ti obklad na tu teplotu."

"Tak mi tak neříkej," odsekne, ale zůstane sedět na posteli. Ačkoliv to nechtěla přiznat, vážně se necítila dobře. Její kůže byla na dotek horká, její hrdlo vyschlé a klížila se jí víčka.

Po chvíli se Jared vrátí se studeným obkladem v ruce. Jemně ji položí na postel a mrskne jí jej na čelo. Vypadá přepadle a unaveně - jako by to ani nebyl on.

Chvíli zůstane klidně ležet. "Nechápu to," řekne po chvíli. "Myslela jsem, že mě nenávidíš, tak proč se o mě tak staráš?"

"Proč bych tě měl nenávidět?" zeptá se tiše. Sedne si vedle postele a položí si na ni hlavu. "Já myslel, že to ty mě nenávidíš."

"Když jsem za tebou přišla, vypadal jsi, jako by si dokázal vyjmenovat minimálně 100 činností, který bys dělal radši, než se se mnou bavit." 

"Za to se omlouvám," zamumlá se zavřenýma očima. Ne, vážně nevypadá dobře. "Ale já se toho prostě nemůžu zbavit. Jsi moc roztomilá a já nevím, jak se s tebou bavit..." S každým slovem jeho hlas slábne.

"Je ti něco?" zeptá se opatrně.

"Ne, jsem v pohodě," zamumlá, ale když se ho Alex dotkne, zjistí, že je horký. A pak že ona má teplotu. On ji má určitě. "Jenom lež a nevšímej si mě..."

"Ne," zaprotestuje. "Jestli mám já teplotu, tak ty jí máš určitě." Vstane z postele. "To ty by sis měl lehnout."

Jedním pohybem ruky ji stáhne zpátky. "Hezky se na tebe dívá. Zůstaň takhle chvíli."

Alex cítí, jak se jí nahrne krev do tváří. Doufá, že jestli má skutečně teplotu, tak to snad její reakci skryje.

"Proč?" vyrazí ze sebe nakonec.

"Jsi roztomilá," zopakuje tiše a podívá se na ni. Z tohoto úhlu pohledu vypadá tak roztomile a nevinně... "Ať říkám cokoliv, ať se chovám jakkoliv, je to pravda... Ale asi máš pravdu. Asi mi není moc dobře, protože normálně pravdu neříkám." Položí se vedle ní. "Už se cítíš líp?"

Nechápe to. Nic z toho, co se právě děje, jí nedává smysl. Má pocit, jako by to byl jen sen, ale něco jí říká, že je to skutečné. Cítí, jak jí tluče srdce jako o závod. "Nic mi nebylo."

Povzdechne si. "Když myslíš..." Nasadí svůj obvyklý úsměv. "Jestli umřu, řekneš mý ségře, že ji miluju?"

Alex nadzvedne jedno obočí. "Proč bys měl umřít? Máš jenom teplotu."

"Z toho se dřív umíralo. Nebyla jsi Sečtělá ty?"

"Dřív. Ne teď."

"Moje máma byla taky Sečtělá," řekne. "Proč sis vybrala Neohroženost?"

Trochu se uvolní. Vůbec se nechová jako ten namyšlený kluk, kterého si pamatuje. Chová se..mile. Nechápe to. Nedává to smysl. Co se to děje? Podívá se mu do obličeje, do jeho krásných, hnědých očí. Vypadají tak zranitelně. "Nechtěla jsem pořád jen sedět u knížek nebo něco zkoumat. Nebavilo mě to. Toužila jsem po akci. Tady se cítím volná."

"A u talentovek ti vyšlo co?"

Odvrátí pohled a kousne se do rtu. To mu nemůže říct. Nikomu nemůže říct pravdu. Alepsoň tak jí to ta žena řekla. Je to nebezpečné.

"Sečtělost," odpoví, i když to není tak úplně pravda. Nevyšla jí jen Sečtělost, ale i Neohroženost. Ale v záznamech má, že jí vyšla Sečtělost. Ta žena u talentovek jí poradila, ať zůstane ve své rodné frakci. Ale ona ji neposlechla. Nemohla tam zůstat.

"Hm... to mně taky." Usměje se. "Takže jsme na tom stejně."

"Tobě vyšla Sečtělost?" podiví se. Byla přesvědčená o tom, že nikam jinam než do Neohroženosti by snad ani patřit nemohl.

"Vyšla, ale musel jsem zůstat tady."

"Proč?"

"Musel jsem se postarat o Tiu. Sama by to tu nezvládla..."

"O Tiu? Kdo je Tia? A proč by to sama nezvládla?"

"Moje mladší sestřička. Umřela nám máma, táta zmizel... a umřela jí nejlepší kamarádka. Kdybych odešel i já, asi by skočila do propasti."

Najednou je jí Jareda tak líto. "Promiň, to jsem nevěděla."

"To je dobrý. Vždyť je to fakt, musíme se s ním smířit."

"Jsi hodný, že si s ní zůstal." Odmlčí se. "A kdyby nebylo jí, šel bys do Sečtělosti?"

"Nevím," pokrčí rameny. "Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Kdyby na tom byl tvůj brácha stejně, zůstala bys pro něj v Sečtělosti?"

"Asi jo." odpoví a znovu se mu podívá do očí. Vidí ho teď úplně jinak. Jako by na sobě celou dobu nosil nějakou masku, kterou teď odhodil, jako jablko slupku.

Náhle ji chytí do náruče a přitáhne si ji k sobě. Snaží se mu vykroutit, ale nejde to. Přitulí se k ní. "Prosím, jenom na chvíli..." zašeptá, ale klesnou mu víčka a on usne.

Alex chvíli zhluboka oddechuje, snaží se zklidnit své srdce, které jako by si s někým dávalo závod. Tuší, že má úplně rudé tváře a je ráda, že ji takhle Jared nevidí. Nejspíš by se jí vysmál. Z jeho sevření není úniku, a tak se z něj Alex přestane snažit dostat. Zhluboka se nadechne, zavře oči a usne.