The Divergent Girl [POZASTAVENO?]

Kapitola 18 - Odhalené tajemství

Když dorazí zpátky do místnosti, zjistí, že se tam nahromadili všichni - přeběhlíci i odkojenci - a povídají si. Všichni vypadají otřeseně, ačkoliv se Jet a Miriam snaží usmívat. Anne si jí všimne jako první a na ztrhané tváři vykouzlí veselý úsměv.

"Ahoj, lidi," řekne s úsměvem. Dojde k Anne a posadí se vedle ní na zem. "Tak co, jak to šlo?"

Pokrčí rameny. "Ále, nebylo to tak strašný. Jsou lidi, kteří jsou na tom hůř." Alex očima přejede místnost a vidí, že má pravdu. Sharon leží na své posteli s polštářem přes hlavu, zpod nějž se ozývají tiché vzlyky. Kevin tupě hledí do zdi. David si něco nepřítomně mumlá. A Tim leží pod peřinou a naříká.

"Mně to taky nepřišlo tak hrozný," zamyslí se Alex. "Cos tam viděla?"

"Od malička mám strach z berušek," přizná se Anne. "No... byly všude. Kolem mě, ve mně..." Polkne. "Co ty?"

"Měla jsem zastřelit svýho bráchu a sourozence Tima."

"To je hrozné... Tim má sourozence?" zeptá se Anne.

Alex přikývne. "Co je vlastně s Timem? Nevíš, co tam měl on?"

"Nikdo se s ním neodvážil promluvit," odpoví Anne. "Přivedl ho Jared a od tý doby leží pod peřinou."

Alex vstane a dojde k Timovi. Se ní by snad mohl mluvit. "Time...?" ozve se opatrně. "Nechceš si tom promluvit? Třeba se ti uleví."

"Promluvit si o čem?" ozve se zpod peřiny. "Myslíš o tý smečce vzteklých psů?"

"No..." Asi nebude úplně nejlepší mu to, co zažil, připomínat. "Nebo o něčem jiném, abys na to nemusel myslet."

"Ale ono to nebylo tak strašný," namítne Tim. "Kdyby tam neležel zakrvácený kus Arielina oblíbeného trička." Zhluboka se nadechne. "Jenom mě teď nech chvilku o samotě, já jen musím přesvědčit sám sebe, že to nebylo skutečný."

"Samozřejmě že to nebylo skutečný, ale tos věděl i při tý simulaci, ne?"

"Ne. Při těhlech simulacích nikdo neví, že to není skutečný. O tom jsi přece četla, ne? A tys taky nevěděla, že to není skutečný, ne?"

Kousne se do rtu. Nikdo neví, že je to skutečný? Ale ona to věděla. Najednou se jí hrozně zamotá hlava. "Ne, nečetla," odpoví. "A máš pravdu. Jasně, že jsem nevěděla, že to není skutečný, jen jsem z toho pořád dost mimo, tak se mi to nějak spletlo."

Náhle k ní přiskočí Kaya a chytí ji za paži. "Musíme si promluvit," sykne jí do ucha a odtáhne ji ven, pryč z pokoje, kde jsou všichni ostatní a zatáhne j do jedné temné postranní uličky. Nervózně se rozhlédne kolem, ale pak se pohledem vrátí k Alex.

"Tys věděla, že to není skutečný, že jo?" vybalí na ní.

Podle jejího výrazu a podle naléhavosti, se kterou ji sem zatáhla, Alex usoudila, že nemá cenu jí lhát. "Věděla." 

"Jsi Divergentní, že jo?" pokračuje Kaya tak tiše, že ji skoro neslyší.

"Jo. Vadí to?"

Přirazí ji ke zdi. Naléhavě, zoufale. "Jo, to sakra vadí. Je strašně nebezpečný bejt Divergentní, víš o tom, že?" zašeptá.

Alex má pocit, že brzo omdlí. "Jo," zamumlá. "Něco vím. Po talentovce mi bylo řečeno, že jsem divergentní. Že mám stejné předpoklady pro Sečtělost a Neohroženost." Má pocit, že bude lepší, když Kaye všechno řekne. "Taky mi říkala, abych to nikomu neříkala, vůbec nikomu. A že bude lepší, když zůstanu v Sečtělosti. Do toho programu napsala, že mám předpoklady pro Sečtělost. Ale já tam nemohla zůstat. Chtěla jsem odtamtud pryč."

"Nikdo, nikdo se o tom nesmí dozvědět," naléhá Kaya. "Jestli se to někdo dozví, jestli se to dozví vedení... Takoví lidi tu umírají. Víš, co to vůbec Divergence je?"

"A jak to víš ty?" Trochu se jí třese hlas.

"Na tom nezáleží," mávne Kaya rukou. "Divergence považují za něco horšího než nemoc. Nemůžou tě zaškatulkovat, nemůžou tě ovládat - to je pro ně nebezpečné. Systém frakcí, který tu vybudovali, potřebuje lidi, který je lehký ovládat. Tebe ale nedokážou. Proto tě budou chtít zabít. Nikdo, povídám NIKDO se to nesmí dozvědět. Jasný?"

Alex přikývne. Srdce jí buší jako o závod a třesou se jí ruce. "A co když to někdo pozná? Nějak jsi to musela poznat, když jsem ti to neřekla. Jak se mám chovat, aby se na to nepřišlo?" 

"Nesmíš dát najevo, že jsi při simulacích vzhůru," řekne Kaya. "Musíš je řešit jako Neohrožená, ne jako Divergentní. Co jsi dneska viděla? Jak jsi to vyřešila?"

"Nevím, jestli to zvládnu. Měla jsem zastřelit svýho bráchu. Místo toho jsem odhodila zbraň a řekla, že to nemusím udělat a že neudělám." V tu chvili jí to přišlo jako super řešení. Podle Kayna výrazu o tom ale začíná dost silně pochybovat.

"To není Neohrožený," zavrtí Kaya hlavou. "Zamysli se. Co by udělal Neohrožený?"

"Zastřelil ho? Nebo sebe?"

"Dvě z mnoha možností. Ale správně. Neohrožení jsou vojáci, nemají se rozhodovat na základě emocí- Musíš takhle uvažovat vždycky. Zamyslet se ne nad tím, co bys udělala ty, ale co by udělal Neohrožený. Chápeš to?"

"Chápu. Jen nevím, jestli to v tu chvíli dokážu."

"Musíš. Jinak seš mrtvá." Pustí ji. "Neříkám to proto, že tě chci zastrašit. Chci tě chránit. Dělej jako by nic. Dávej pozor na to, jak se chováš. Pozor na kamery - jsou skoro všude - a drž se s přáteli. Nepotuluj se moc sama."

Nervózně přikývne. Je tak v šoku, že se ani neptá na to, proč jsou tady kamery. "Kayo," řekne po chvilce. "Takže Jared to ví? Ví, že jsem divergentní? Proč mi nic neřekl?"

"Jared?" zamyslí se. "Možná je tak tupej, že si toho nevšiml. Ale pokud ano - což je pravděpodobnější - tak si buďto není na sto procent jistý, nebo mu to nedošlo, nebo to chce vykecat."

"A co mám teď dělat? Mám to nechat být?"

"Co nechat být?"

"To, jestli to Jared ví a co s tou informací chce případně udělat."

"Jared je v pohodě," zavrtí Kaya hlavou. "Nikdy by to neřekl. Věř mi, známe ho líp než kdokoliv jiný. Navíc se už znáte, ne? Nejste přátelé?"

Alex silou vůle potlačila přicházející začervenání. "No... známe se, to jo. Na začátku mi trochu pomohl s bojováním... Asi už půjdu."

Kaya přikývne. "Dávej na sebe pozor, Ali." Lehce se usměje a odejde.

Alex se opře o chladnou stěnu a zavře oči. Její život se začal hrozně komplikovat.