Pár dní...

10.

,,Emmm asi bychom se radši měli vrátit. '' Navrhla nejistě Grace.

,,Tak jdeme. ''

Po celou cestu zpátky panovalo mezi nimi zvláštní napětí. Ani jeden z nich nevěděl, co by měl říct. Nevěděli, zda to co se mezi nimi právě událo, chtějí nějak rozebírat. Jedno však věděli jistě. Musí si to nechat pro sebe, nesmí to nikomu říct.

Nevěděla, kam má jít. Byla zmatená. Její přítel se na ni šíleně vrhl a chtěl jí ublížit. Právě teď se dost vášnivě líbala s Thomasem.

Nechtěla k Newtovi do pokoje. Vlastně nechtěla za nikým. Rozhodla se tedy přespat někde o samotě.

,,Tak já asi půjdu. '' Řekl Thomas, když došli před dveře.

Všichni už byli uvnitř a zřejmě šli spát. Po celém domě se rozléhalo naprosté ticho.

Před dveřmi se rozdělili. Thomas šel do svého pokoje, jen Grace tam zůstala stát přemýšlejíc, kam si zaleze.

Když vešla do dveří, napadlo si jí lehnout v obýváku na gauč.

Nikdo vlastně neříkal, že tam bude spát. Aspoň tedy myslím.

Došla potichu do obýváku a předtucha byla správná. Nikdo nikde nebyl a gauč byl volný. Šla si tedy lehnout. Už toho bylo pro dnešek dost, byla neskutečně unavená.

Hlava plná myšlenek ale nedovolila, aby mohla usnout. Neustále se vše honilo hlavou. Newt a Thomas. Tyhle dvě téma, na nikoho jiného nemohla přestat myslet, než jen na ty dva. V tu chvíli si uvědomila, co se vlastně stalo. A co se ještě může stát, pokud by se to nějako doneslo k Newtovi.

***************************

Celou noc Grace skoro nespala. Mohla usnout na pouhou hodinku né-li míň. Sled událostí a vlastních myšlenek ji nedovolil usnout. Neustále na to musela myslet. Na Newta a hlavně na Thomase. Stále tomu nemohla uvěřit. Snažila si namlouvat, že o nic nešlo. Někde v hloubi duše ale věděla, že ten včerejšek něco znamenal.

Po několika proležených hodinách s pohledem upřeným do stropu, přicházeli do obýváku postupně ostatní. První došel Aris následovaný Minhem. A pak postupně v rozmezí pár minut i zbytek.

Když vešel do místnosti Newt a Thomas nemohla se ani jednomu podívat do očí. Prostě nemohla. Cítila se všelijak.

Co teď mám dělat? Nemůžu jít ani za jedním. Jestli se to dozví Newt, o tom incidentu, tak to nedopadne určitě dobře.

Všichni si vychutnávali svou porci jídla až na Grace. Ta jediná nesnědla ani sousto. Neměla na to nejmenší chuť.

Díky bohu, že sedím vedle Minha. Pomyslela si vděčně.

Jelikož seděla na kraji gauče a vedle ní Minho, nemusela nastat ta trapná chvíle, kdyby si přisedl jeden z těch dvou.

Když se všichni tak nějak najedli a pobalili si své věci, skupinka se vydala opět na cestu.

Prošli kolem několika domů a díky dennímu světlu se jim naskytl pohled na jakési vzdálené město.

,,Hele. To vypadá na nějaké město. '' Ukázala Teresa.

,,Třeba tam najdeme něco nebo někoho kdo nám pomůže. '' Vzdychl Pánvička.

,,V to můžeme doufat. '' Prohlásil Minho.

Zakrytí prostěradly šli po rozpáleném písku. Všem bylo neskutečné vedro. Nebýt toho spalujícího Slunce, nemuseli by být tak oblečení a přikrytí vrstvou navíc z prostěradel.

Grace uzavírala skupinu jako poslední úplně o samotě. Od rána s nikým neprohodila ani slovo. Jediné co dnes řekla, bylo dobré ráno, při příchodu kluků a Teresy. Byla tak zabraná do myšlenek, že pořádně nevnímala okolí. Nevšimla si pozornosti kluků, kteří si o ní začínali dělat mírné starosti. Takhle zamlklou ji totiž neznají. Vždy je spíše upovídaná, veselá a u někoho.

S myšlenkami jinde sledovala písek pod nohami. Z myšlenek ji vytrhl až Minho, jenž najednou stál vedle ní. Neměla ponětí, jak dlouho tam jde nebo kde se tam vlastně vzal.

,,Cože? '' Zatřásla hlavou, aby se vrátila do přítomnosti.

,,Jsi dneska celá mimo. ''

,,Jen nemám náladu. Jsem v pohodě. ''

,,Nevypadáš. Ségra, znám tě jak vlastní boty. Mě lhát nemůžeš. '' Snažil se, aby zvedl náladu.

,,Vážně Minho. Nic mi není. A neboj, tobě bych nelhala, bráško. '' Opět odvrátila svůj pohled na písek pod sebou a šla dál.

Trochu přidala na tempu, aby se od něj odpojila a mohla jít zase sama se svými myšlenkami. Tentokrát si všímala občasných pohledů všech. Doslova všech. Dokonce i Teresa se otáčela. Jen neměla ustaraný pohled. Spíš byla jen zvědavá. Jinak se o Grace moc nestarala, bylo jí to celkem jedno. Což bylo u obou dívek oboustranné.

,,To město se zdálo mnohem blíž. '' Hodil sebou na zem Pánvička, celý zadýchaný při další pauze.

,,To mi povídej. '' Přidal se Thomas.

,,Vogo, to je neskutečný vedro. '' Zanadával si Minho.

,,Ale tímhle tempem bysme tam měli ještě dneska dojít. '' Dodal.

Touto větou dodal všem pomalu mizející nadějí. Město všem přišlo doslova stejně daleko, jako když si ho poprvé všimli. Od rána měli jen asi dvě nebo tři zastávky a mohou být dobré dvě hodiny odpolední. Po krátké pauze co si všichni aspoň trochu oddychli a napili se, opět vyrazili na cestu.

Během dalších čtyř hodin se přiblížili k městu natolik, že bylo od nich necelý kilometr. Čím víc byli blíže, tím víc budovy rostly do výšky. Z nějakých se vyklubaly pěkně vysoké mrakodrapy.

Užasle sledovali budovy se zakloněnou hlavou. Některé jim přišli dokonce vyšší než zeď v Place. Což byla nejvyšší stavba, jakou do té doby znali. Přišlo jim to, až jak z jiného světa. Očekávali nějaký návrat vzpomínek, když vidí takové prostředí. Ale nikdo nic. Jako by takové město viděli úplně poprvé ve svém životě.

Pár dalších minut úmorné chůze a konečně se ocitli u města. Stáli přímo vedle první krajní budovy a opatrným krokem tak vešli do neznámého města.