Pár dní...

19.

Potichu postupovali rychlým krokem přímo ke schodům. Snažili se být co nejrychlejší. Objevit se někdo před nimi a za nimi tak jsou v pasti. V tak malém prostoru by neměli zrovna velké šance na útěk nebo boj.

Vyběhli tedy po schodech nahoru do velké místnosti, ve které bylo pět starých stolů s židlemi kolem. Po obou stranách místnosti bylo osm postelí, na každé straně čtyři, s celkem špinavým povlečením. Nebyl tu zrovna pořádek. Nikdo si tu zřejmě na nějaký úklid a pořádek nepotrpí.

,,To je nechutnej smrad. Jak tu může někdo žít. '' Zacpal si Minho nos.

,,Vážně Minho? Byl jsi někdy u sebe v pokoji v Place? '' Pánvička si takovou poznámku prostě nemohl odpustit.

,,Hele! ''

,,Psssst. '' Napomenul je Jorge, který na nějaké vtípky neměl vůbec náladu.

Nakoukl za další dveře, zda je vzduch čistý. Mávnutím rukou všem ukázal, že mohou pokračovat dále. Procházeli další místností. Tu nešlo ale přesněji určit, k čemu slouží. Jsou tu různě rozmístěné židle a převrácené stoly. Plno sáčků a plechovek poházených po zemi.

,,TÁMHLE JSOU! '' Zakřičel někdo za nimi.

Všichni se vylekaně otočili a zjistili, že za nimi stojí ta stráž, které se vyhýbali ve skladu. Ozbrojená dvojce se po nich okamžitě rozběhla.

,,ZA MNOU! '' Vykřikl pohotově Jorge.

Uposlechly jeho příkazu a celá skupina se rozběhla za ním. Proběhli celou místností, ke dveřím, které je dostali konečně ven. Venku začínalo svítat. Bylo dost světla na to, aby všichni krásně viděli. Naštěstí Slunce nevyšlo natolik, aby začalo so spalující horko.

Jorge dobře věděl, kam je všechny má vést. Běžel tedy dál do ulice. Jen co stráž vyběhla ven, křičela po okolí, že mají uprchlíky, ať je někdo chytí. To však někdo zaregistroval. Takže je už neproháněla jen dvojce hlídačů, ale už se k nim přidali další lidé od nich.

Běželi jak o život. O který jim taky i doopravdy šlo. Kdyby je chytli tentokrát, neskončilo by to jen u svázání ve sklepě. Nemohli by si dovolit další možný útěk. Vedl je uličkami na hlavní cestu, jejž vedla skrz celé město. Pokud by se po této silnici drželi celou dobu, dostali by se na konec města. Ač by šli jakýmkoliv směrem.

Jelikož se najednou všichni ocitli na prostorné a dlouhé cestě, začali po nich střílet. Naštěstí neměli za pohybu tak dobré mušky. Kór když se jim začali všichni uhýbat.

Kulky kolem nich svištěli a prolétali ze všech stran. Prakticky se museli vyhýbat naslepo, jak jim stříleli do zad.

Postupně se blížili k místu, kde se měla nacházet terénní auta. Grace se místy posouvala dozadu. Neměla tolik sil, na takový běh. Obzvlášť, když jí stále bylo nevolno z nápoje. Pokaždé ale zatnula zuby, aby pokračovala dále se svou partou.

,,JEŠTĚ KOUSEK. '' Oznámila Brenda.

Těmito dvěma slovy všem dodala nové síly. Byli slušně zadýchaní, ještě jak po nich stříleli. Už se jen modlili, aby byli u aut a odjeli daleko od města. Hlavně od nich.

,,THOMASI, GRACE. MUSÍTE JE ZDRŽET, NEŽ NASTARTUJEME AUTA A VŠICHNI NASTOUPÍ. '' Zakřičel před zatáčkou do uličky.

,,NA, MUCHACHO. POMOŽ JIM. '' Hodil po Minhovi svou starou, ale přesto přesnou a funkční zbraň.

,,TEĎ!! ''

Jak Grace i Thomas a Minho se na povel zastavili a otočili směr své pronásledující. Oba dva kluci začali okamžitě střílet po celé blížící se skupině. Grace se natáhla, vzala do pravé ruky šíp, do levé luk a natáhla ho. Se zamířením pohotově vystřelila po prvním terči, který jí přišel do rány.

Poprvé vystřelila. A trefila se. Viděla, jak šípem zasáhla jednoho z nich do stehna. V tu chvíli celým jejím tělem projel zvláštní pocit. Dobrý pocit z toho, že to dokázala a trefila se. Ale dostavilo se i provinění, že někomu ublížila. Až teď si uvědomila, jak s tím lukem nemusí jen hrozit, ale dokáže s ním zranit i zabít.

Na provinilost v aktuální chvíli nebyl sebemenší čas. Nabrala další šíp a střelila dalšího. Viděli, jak se jim dařilo je zpomalit. Mezitím slyšeli pokusy o nastartování aut. Různě se tam všichni překřičovali.

Trojce stála vedle sebe a neohroženě stříleli po nepřátelích. Zdržovali je, jak jen mohli.

,,TAK CO JE S TÍM ODVOZEM?! '' Zakřičel Minho přes rameno dozadu.

,,UŽ TO BUDE. ''

Po několikátém pokusu o nastartování, se konečně povedlo. Rozezněly se zvuky dvou motorů naráz. Okamžitě zařadili rychlosti a vyjeli z uličky.

,,POJĎTE. '' Tentokrát to byl Newt, který je okřikl.

Vydrž chvíli. Ne, teď ne. Vydrž ještě.

Grace se opět zatemnilo před očima. S výstřelem šípu celá zavrávorala. Cítila, jak jí opouští síla v nohou. Jako by se jí chtěla podlomit kolena. Minho s Thomasem to zaregistrovali a podepřeli jí z obou stran. Každý z nich si přehodil jednu ruku za krk a vyběhli k autům.

K jejich štěstí, od nich stál Jorge jen pár metrů. Během vteřiny k nim tedy doběhli. Newt jim otevřel dveře u sebe vzadu. Nejprve pomohli Grace doprostřed na zadní sedačku, Minho si sedl vedle ní. Thomas za nimi přibouchl dveře a naskočil na místo spolujezdce.

Jorge s Brendou okamžitě dupnuli na plyn. Zadní kola jim zahrabala a zapískala. Vzduchem se rozplynul smrad spáleným pneumatik, po kterých na betonové silnici se objevily dvě dvojce černých pruhů.

Výstřely však pokračovali dál, i když jim ujížděli autem. Auta byla dost rychlá na to, aby jim zmizela rychle z dohledu. Ujížděli po této silnici pár dalších bloků a dojeli na očekávaný konec města. Před nimi se opět nacházela prach pustá poušť, na jejímž konci se tyčily hory, které se zdály být o něco blíž k nim.