Lidi, já si prostě nemohla pomoct, ale vzhledem k tomu, že jsem včera napsala 4 kapitoly, musím vám alespoň jednu dát už dnes. :D Snad vám to vadit nebude. ^^
„Sam! Neloudej se tak! Copak nevidíš, že bude brzo pršet?“ křikla jsem na holčičku, která nechtěla přimět nohy k rychlejšímu pohybu. Uraženě si dupla botou do země a zastavila se na místě. Zhluboka jsem vydechla vzduch z plic a poslala zbytek dětí skrz bránu rovnou do obytného pavilonu. „Co je to s tebou, Sam? Celou dobu, co jsme venku, se bavíš a teď budeš hrát uraženou?“ ptala jsem se jí, zatímco jsem k ní šla. Klekla jsem si před ni a podívala se jí do oříškově hnědých oček. „Kdo byl ten kluk?“ vyhrkla jednoduše, ale zaskočila mě. Trhla jsem sebou a snažila se přijít na nějakou rozumnou odpověď. „No, to byl spolužák.“ „Proč se na tebe tak díval?“ vyzvídala dál a já nemohla pochopit, co tím myslela. „On se na mě nedíval, Sam. Jen jsme se bavili,“ pípla jsem. Jenže to by to nebyla malá zvědavá holčička, kdyby jí nezajiskřilo v očích a nevysypala na mě další otázky. „Koukal se na tebe tak, jako se na sebe koukají kluci a holky, když jsou spolu, proč? A o čem jste se bavili? A proč jsi byla naštvaná, když na tebe mluvil?“ Už jsem toho měla dost. Vyšvihla jsem se na nohy, popadla Sam za ruku a odbyla ji jednou větou. „Myslím, že už jsem ti toho řekla dost, teď jdeme dovnitř!“
Kayla už na nás čekala ve dveřích a díky Sam jsem schytala malý pohlavek za to, že začalo pršet a všechny děti ještě nebyly v suchu. Přešla jsem to, že mi rozcuchala vlasy, poněkud v klidu a pustila se do rozvazování tkaniček všech, kdo si ke mně přišel se slovem „prosím“. Když jsem spatřila jednu obzvlášť velkou nohu, vzhlédla jsem a spatřila Kaylu se dvěma culíky na hlavě, jak si cucá palec a kulí na mě oči. Okamžitě jsem vyprskla smíchy a děti se ke mně po chvíli přidaly. Zanedlouho jsme se váleli na zemi všichni, dokonce i další tři vychovatelky, které se přišly podívat, kdo to dělá v přízemí takový kravál.
Po večeři všichni zasedli k animovaným pohádkách, které byly na programu každý den. Já si sedla dozadu mezi další děti, které byly zhruba v mém věku. Zvláštní na nich bylo, že se s ostatními moc nebavily, ale pravdou je, že se do dětského domova nedostaly tou příjemnější cestou jako my. Co jsem si pamatovala, tři holky byly doma několikrát znásilňovány, dokud je soud nedal za pomoci sociálních pracovníků sem a zbytek kluků absolvoval zase domácí násilí, nebo sem přišli, protože se jejich rodiče zabili a nikdo z příbuzných se o ně starat nechtěl.
Z kapsy jsem si opět vyndala mobilní telefon a zkontrolovala nově příchozí zprávy, jejichž číslo drželo nulu. Povzdechla jsem si a když jsem mobil dávala zpět, zabrněl mi. Rychle jsem naťukala heslo k odemknutí a klikla na upozornění.
A6: Celkem mě mrzí, že jsi tam nebyla. Doufal jsem, že konečně poznám někoho, kdo se chce se mnou bavit normálně a kdo mě bere za normálního člověka. Říkal jsem si, že bys to snad mohla být i ty, ale teď mi došlo, že jsem se spletl..
Jeho zpráva mě zabolela. Praly se ve mně dvě strany, přičemž jedna bytostně nesnášela Andrewa a já moc dobře věděla proč a té druhé ho bylo zase líto. Je pravda, že se dnes v parku choval až na několik prvních vět poněkud neobvykle. Možná tušil, že se vším mám něco společného, ale tahle jeho hodná a nevinná stránka osobnosti, kdy si říkal Andy Sixx, mě odzbrojovala.
Only you angel: Nesmíš to brát takhle. Nepřišla jsem, protože jsem nemohla, ne že jsem nechtěla. I když je pravda, že jsem z toho setkání měla zpočátku dost velký strach. Nakonec jsem si ale řekla, proč ne? Zkusit to mohu. Kdyby mi do toho nic nevlezlo, fakt bych přišla.
