Ráno jsem se probudila celkem brzy. Bylo jen něco málo po šesté hodině ranní a celý domov se utápěl v blaženém tichu. Díky tomu, že jsem usnula v oblečení ze včera, jsem měla jak kalhoty tak tričko zmuchlané a musela se převléct. Vybrala jsem si černé džíny, které moc často nenosím, k tomu zelenomodrou kostkovanou košili a na nohy si dala obyčejné tenisky. Otevřela jsem okno, abych do pokoje vpustila trochu čerstvého vzduchu, do kapsy si dala mobil, přes košili si oblékla světle šedou bundu a došla si do kuchyně pro snídani. Popadla jsem jablko a vyšla ven. Nechtěla jsem se zdržovat mazáním rohlíku nebo něčeho podobného a navíc jsem hlad neměla. Opustila jsem brány dětského domova a nechala své nohy, aby mě nesly tam, kam ony chtěly.
Kdybych nekoukala na cestu, narazila bych do nějakého starého pána, a proto jsem raději bedlivě pozorovala pěšinu, po které jsem šla. Byla mi až příliš povědomá a ihned mi došlo, že jsem dorazila do parku a mířím k lavičce, na které jsem seděla včera. Mohla jsem kamkoliv odbočit, ale řekla jsem si, že pozorovat malé děti, jak si hrají, bude nejlepší. Spočinula jsem na chladném dřevě a natáhla nohy před sebe. Kdyby kolem mě někdo běžel, určitě by se o ně přerazil, ale co. Stále jsem se ptala sama sebe, jestli bych se měla podívat, zda mi Andy odepsal, ale nebyla jsem si jistá, že chci znát odpověď. Nakonec stejně zvítězila zvědavost a já udělala ten známý pohyb, kdy jsem si sahala do kapsy pro mobil.
A6: Zůstat v nevědomosti? Jak jsi to myslela? Jsi snad zločinec, nebo jak?
Tato zpráva byla odeslána v půl desáté.
A6: Mohla bys mi odpovědět? Zajímá mě to.
A pak následovalo několik dalších s odstupem deseti až patnácti minut.
A6: Angel, tohle napínání mě zabíjí. Potřebuju to vědět.
A6: Nebuď taková. Máš mi pomáhat, tak mi odpověz, nebo se pomátnu!
A6: Fajn, Angel. Když nechceš, tak nechtěj. Já to nepřežiju.
A6: No vlastně přežiju, ale mám pocit, jako bys mi nevěřila.
Zírala jsem na příchozí zprávy jako na zjevení a v duchu se mi míhaly otázky typu „On se zbláznil?“ nebo „Nemá horečku?“ a tak podobně. Také jsem zjistila, že mi je hrozně zle, když si uvědomím, co jsem způsobila. Nechtěla jsem, aby to dopadlo tak, že mě bude chtít vidět, potom pozná, kdo jsem a přestaneme se bavit úplně. Nebyly by mezi námi ani ty hádky, které mě tak vytáčí. Někde jsem musela udělat chybu, díky které jsem začala cítit vinu za Andyho nevědomost.
Musela jsem mu odepsat a hned. Kdybych to neudělala, porušila bych slib, který jsem dala ředitelce, a nepomohla bych nikomu.
Only your angel: Andy, co po mně chceš? Poznat mě osobně? Možná si právě teď říkáš, že by bylo skvělé vědět, kdo sedí na druhém konci, ale zkus se na to podívat i z druhé strany. Co kdyby tam seděl někdo, koho bys v životě poznat nechtěl? Tenhle program je založenej na skvělym systému a to anonymitě. My se bohužel postavili proti tomu, ale podívej se, jaké to má následky. Už chápeš, proč nemůžu přistoupit na to, abychom se sešli alespoň na těch tvých dvacet minut?
Stiskla jsem odeslat a v tu chvíli se nade mnou ozvalo: „Chodíš sem často?“ Vykřikla jsem a otočila se. Pohlédla jsem do zářivě modrých očí a ihned se mi zastavilo srdce. Stál na tak výhodném místě, že mohl dokonale přečíst to, co jsem psala na mobilu. „Co všechno sis přečetl?!“ vyjela jsem na něj. „Bohužel nic, máš moc hustý vlasy a není přes ně nic vidět.“ V tu chvíli jsem si oddechla. Byla to pro mě hrozně velká úleva. Právě se mi podařilo ukrýt před ním něco, díky čemu by zjistil, s kým má tu čest si psát. „Psala jsi snad něco supertajnýho, že s tím tolik naděláš?“ ozval se opět tím svým líným a podrážděným tónem. Prohlédla jsem si ho od hlavy až k patě, a poté se pohledem zastavila u jeho očí, které měly ledový nádech. Snažila jsem se v nich najít alespoň kousek z jeho druhého já, které psalo tak nezávazně a bylo úplně jiné než to, které používal na veřejnosti. „Co tak civíš?“ osopil se na mě. „To bys nepochopil.“ „Zkus to,“ vybídl mě. „Snažím se přijít na to, proč jsi takový idiot,“ prskla jsem a zvedla se na nohy.
