Pokud chcete, pusťte si ke čtení písničku, při které jsem tuto kapitolu tvořila, ale předem říkám, že se k tomu asi úplně nehodí. ^^
Zbytek odpoledne jsme proseděli na lavičce a já zvládla schroupnout polovinu popsaného sešitu. Andy vedle mě ani nedutal, spíš bych si troufla tvrdit, že si liboval v tom, jak jsem hltala věty jím vytvořené. Ani za boha jsem se od stránek s jeho písmem nemohla odtrhnout. Doslova mě to uchvátilo. Po každé další písni jsem mu předešlé sloky vychvalovala, až začal samým nesouhlasem protáčet očima. V jednu chvíli mi dokonce vynadal za to, že se neustále opakuji, ale já ho poslala do patřičných mezí. Opravdu neskutečně mě štvalo, když si odmítal připustit, jaký má talent a jak skvěle dokáže pouhým textem vyjádřit emoce.
„Andy?" zeptala jsem se a on ke mně s tichým „hmm" otočil hlavu. „Uvažoval jsi někdy o tom, že by sis založil kapelu, když píšeš texty?"
„Kapela byla vždycky můj sen, ale nejsem si jistý, že by se našel někdo, kdo by se mnou chtěl hrát."
„A hledal jsi?"
„Jo, jasně že hledal," odvětil, ale já ihned poznala, že lhal. Jeho oči směřovaly do levého dolního rohu, což byl jasný signál, že pravda z něj ven neleze. Díky Kayle jsem si takovýchto detailů na lidech všímala dost často a nyní jsem jí v duchu děkovala ještě víc než kdy jindy.
„Nehledal jsi kvůli tomu, že se s lidmi nebavíš, nebo proto, že se jich bojíš?" nedala jsem se, ale možná jsem měla otázku položit jinak, protože jeho ublížený pohled mluvil za vše.
„Já se lidí nebojím," procedil mezi zuby a okamžitě se z houpačky vyšvihl na nohy.
„Promiň, nechtěla jsem se tě dotknout ani tě nějak urazit nebo.."
„Měli bychom jít, stmívá se," pronesl chladně a já nešťastně svěsila ramena.
Poslušně jsem vyskočila na nohy, lehce zavrávorala, ale díky Andyho rychlým reflexům a jeho pomocné ruce jsem se na zem neskácela tak jako dříve odpoledne. Věnovala jsem mu vděčný pohled a on jen kývnul hlavou.
Spěšně jsem ho následovala z parku pryč a po cestě mu vrátila černý zápisník. Nejistě jsem vedle něj našlapovala a raději byla zticha, abych neřekla další poznámku, která by ho mohla vyvést z míry. V duchu jsem se proklínala, že jsem mu nejspíš ublížila, ale mé svědomí stálo opět proti mně. Proč si to vyčítáš, když je to on, kdo ti způsobil bolest? Rýpala jsem sama do sebe. Zavři zobák, Parker. Vždyť jsi mu odpustila hned, jak za tebou onehdy přišel!
Moje vnitřní hádka stále nabírala na intenzitě a mně vůbec nedošlo, že už stojíme před domovem. Andy mě zaujatě pozoroval, ale jinak se na jeho tváři neobjevila žádná emoce. Nejistě jsem sklopila hlavu a pohledem provrtávala špičku svých tenisek. Nevěděla jsem, jestli se mu znovu omluvit, nebo se jen obyčejně rozloučit.
„Tak já půjdu," řekl po chvíli ticha a odkašlal si, poněvadž mu chrčelo v krku.
„Dobře a děkuju, že jsi mi ukázal ty houpačky. Je to opravdu kouzelný místo," přiznala jsem a při vzpomínce na můj pád při přehnaném gestikulování jsem se usmála a musela vypadat jako idiot.
„To nestojí za řeč."
Znovu se mezi námi rozhostilo ticho a já si nervózně tahala za konečky vlasů, které se mi díky větru roztančily kolem obličeje. Ani Andy se neměl k dalšímu povídání, a tak jsem udělala nejistý krok směrem k bráně dětského domova. Avšak jakmile jsem se pohnula, Andy zbystřil a zavrtal se do mé maličkosti pronikavým pohledem, kterým mě ihned přikoval na místě.
„Nešla bys zase někdy ven?" vypadlo z něj téměř okamžitě a já se zasmála.
„Vždyť jsme akorát teď přišli, Andy."
„To nevadí, můžeme se domluvit na zítřek, šlo by to?" zeptal se a obdaroval mě zářivým úsměvem, kterému nešlo říct ne. Přikývla jsem a všimla si, jak Andy vítězně zaťal ruce v pěsti.
„Takže zítra ale tentokrát stačí až ve dvě odpoledne, ano?" Na to se Sixx šibalsky usmál a já ho zpražila varovným pohledem, který jasně říkal, že po něm z okna příště mrsknu něco mnohem tvrdšího než polštář naplněný molitanem a stavebnicí. Záblesk v jeho očích mi okamžitě potvrdil, že moji tichou výhružku pochopil, a tak jsem se pro změnu spokojeně usmála já pro sebe.
„Jo a ještě se chci omluvit za to, co jsem ti řekla o těch lidech," pronesla jsem nepříliš hlasitě, protože jsem se bála jeho další reakce. On však svůj výraz nikterak nezměnil a dál vypadal šťastně.
„Nic se nestalo, Sarah. Měla jsi pravdu, jen já si ji nechci přiznat. To je můj problém," řekl a trochu posmutněl. Na nic jsem nečekala a objala ho.
„A já tady jsem, abych ti pomohla, takže nevěs hlavu." S touto větou jsem se od něj odtáhla a prošla skrz vstupní dveře domova, kde jsem okamžitě potkala Kaylu, která běhala jako splašená laň.
„Ahoj," pozdravila jsem, ale odpovědí mi bylo pouze to, že mě Kayla popadla za ruku a táhla v rychlém tempu za sebou.
„Kde jsi se tak loudala?! Přišli se na tebe podívat Mayerovi a já tě tady už půl hodiny sháním!" vyčetla mi okamžitě a mně brada spadla údivem. Vždycky jsem si přála, aby si mě někdo adoptoval a i když to bylo mé každoroční vánoční přání, nikdy se nevyplnilo. V poslední době jsem na to ale zase tolik nemyslela, protože jsem potkala Andyho a chtěla tady pro něj být jako to andělé, v mém případě pouze pomyslní, dělají.
„Co když nechci nikam jít?" vykvikla jsem a snažila se Kayle vykroutit, ale její stisk byl příliš pevný.
„Nemel nesmysly. Mayerovi jsou bohatí a rádi by chytrou a rozumnou holku. Paní Mayerová totiž už děti mít nemůže a nechce zůstat v domě s manželem sama. Budou se ti líbit a teď pojď. Nehodlám tě tam přitáhnout jako pytel brambor!" poručila a otevřela dveře do prostorné kanceláře.
Celé místnosti dominoval obrovský dubový stůl, kolem kterého byly rozestavěné bílé židle pro ředitelku domova, kterou nyní byla Kayla, protože minulá vedoucí odešla na mateřskou dovolenou. V rohu pokoje stála pohodlná křesílka s lehce vanilkovým nádechem, zdi zdobila bílá tapeta s nepatrnými rýhami jako moderními detaily, zemi vévodil huňatý, dobře udržovaný koberec. Celkově na mě toto prostředí působilo depresivně, až příliš strojeně si místnost hrála na přátelsky vyhlížející, ovšem já vůči ní momentálně cítila jistou a silnou averzi.
„Posaď se, Sarah. Mayerovi by si s tebou rádi promluvili." S tímto za mnou Kayla prudce zavřela dveře a nechala mě tam s naprosto cizími lidmi samotnou.
Přidávám vám poslední kapitolu, kterou jsem měla napsanou dopředu, a předem vás ujišťuji, že se k dalšímu tvoření nedostanu dříve jak v květnu, až u nás na škole budou maturity. Do té doby nás budou drtit samým zkoušením a písemkami a já se už ode dneška snažím na úterý do hlavy nasoukat Ústavu ČR, Principy reálné demokracie, Lidská práva a spooooust dalších nepotřebných věcí, kterým rozumím asi jako kráva zubní pastě. Wait, co jsem to zase napsala? o.O
Omluvte chyby a snad se bude líbit.
MrsBatmanJAC
