Další den mě probudil opět mobil, který vibroval pod návalem příchozích zpráv. Otráveně jsem zamručela a natáhla pro něj ruku. Rozsvítila jsem obrazovku a i když jsem ho původně chtěla jen vypnout, počet upozornění mě přinutil k plné pozornosti. Na displeji mi blikalo 125 zpráv a všechny byly od Sixxe. Vykulila jsem oči překvapením a jala se je postupně otevírat.
Andy: Ty bys mi dokázala odpustit ještě dnes?
Andy: Sarah, vážně?
Andy: Odepiš, prosím.
Andy: odepiš!
Andy: odepiš!
Andy: odepiš!
A zbylých sto devatenáct zpráv obsahovalo totožný text. V tu chvíli mi v žilách vařil text, protože mě z krásného a hlubokého spánku v půl sedmé ráno vzbudil jen jeho nesmyslný spam. Zaťala jsem ruce v pěsti a mobil pomalu a trpělivě vypnula, následně ho položila na noční stolek a opět se přikryla. Otočila jsem se čelem ke zdi a snažila se aspoň na chvíli usnout, což se mi po dlouhém přemlouvání svého mozku konečně podařilo.
Nebylo to však na dlouho, jelikož mě ze snu opět vytrhl zvuk. Něco ve stále stejných intervalech ťukalo na okno pokoje. Je to jen datel, co si spletl tvůj pokoj se stromem, napadlo mě, ale ihned jsem tento absurdní nápad zavrhla. Neochotně jsem se zvedla a s vlasy trčícími kolem hlavy přešla k oknu. Namáčkla se obličejem na okenní tabulku, ale vzápětí jsem byla nucena odskočit. Vyděsil mne malý předmět, který se rychle přiřítil, odrazil se od průhledného povrchu, a zamířil opět pryč. Po chvíli se opakovalo to samé, až mi došlo, že jsou to kamínky.
Ještě chvíli trvalo, než mi v hlavě po ránu scvakla všechna kolečka a mně došlo, že je někdo musí zespodu házet. Ruka mi automaticky vystřelila ke klice, díky které jsem okno otevřela, a následně se z něj vyklonila. V tu ránu mi do čela uhodil další kamínek a já hlasitě zaklela. Ze země se ozval skoro až ďábelský smích a já se podíval na jeho původce. Spatřila jsem jen vršek hlavy, který pokrývaly husté, krátké a černé vlasy. Napadl mě jen jeden blázen, který by to dělal, a po chvíli se mým směrem stočily Andyho pronikavě modré oči, když vzhlédl.
„Co tady ty pitomče děláš?“ osopila jsem se na něj, ale snažila se mírnit hlas, aby se nerozléhal po celém areálu dětského domova a nevzbudil tak nikoho dalšího. Vstávat v sobotu před desátou hodinou bylo téměř zakázáno.
„Co by? Chci ti říct, abys odepsala,“ odpověděl s úšklebkem.
To ale neměl dělat, protože mě jeho reakce skutečně naštvala. Strčila jsem hlavu zpět do pokoje a rozhlédla se po celé ložnici. Hledala jsem vhodný předmět, který bych po něm mohla hodit, on mu ublížil ale ne natolik, abych měla problém. Pohledem jsem se zastavila až na polštáři, který byl naplněný nejen molitanem ale i kousky ze stavebnice, které si u mě schovala malá Sam. Na tváři se mi vytvořil zlomyslný úsměv a já opět přešla k oknu. Vyklonila jsem se, zle se podívala na nevítaného hosta a křikla: „Hlavu dolů!“ Poté jsem po něm svoji zbraň hodila.
Jeho pohled plný děsu, když viděl, jak se na něj řítí něco velkého z druhého patra, mě rozesmál. Střídal se ve mně vztek, nenávist, prostá radost a pobavení zároveň. Připadala jsem si, jako bych měla krámy, což v tu dobu opravdu nehrozilo.
„AU!“ ozvalo se zezdola a já opět dusila smích do trika. Nemohla jsem si pomoct a musela se na něj podívat. Stál tam na zemi, na tváři ublížený výraz a dlaní pravé ruky si mnul trefené místo.
„Aspoň si budeš pamatovat, že mě nemáš budit nesmyslnýma zprávama!“ houkla jsem na něj a chtěla si vlézt opět pod peřinu, ale jeho odpověď přišla rychleji, než jsem čekala.
„Jak jinak tě mám vzbudit včas, aby ses připravila na to, že jdeme ven?“ ozvalo se. „Jak ven? A kdo ven?“ zeptala jsem se s vykulenýma očima. „No my dva, protože mi musíš odpustit,“ pronesl, jako by to byla ta nejlogičtější věc po sluncem. Jen jsem na něj dál tupě zírala a snažila se štípnout od ruky, jestli to všechno nebyl jen sen.
„Nečuč tak! Hejbni sebou, nehodlám tady čekat věčnost,“ řekl a přešlápl na místě, přičemž mě stále pozoroval, jak na něj nevěřícně hledím.
„Víš co? Jdu ti vrátit ten polštář a než přijdu, ať jsi hotová. Jinak tě vytáhnu ven v pyžamu.“ A s touto větou se odebral k chůzi směrem ke vchodu do našeho pavilonu. Neměla jsem šanci se připravit, ale i tak jsem vystřelila jako raketa dovnitř pokoje. Rychle jsem ustlala postel, nebo spíš upravila peřinu, aby to vypadalo, jako že jsem už dlouhou dobu vzhůru. Poté na mě čekala skříň, ze které jsem okamžitě vyhrabala tmavě modré džíny, bílé triko a šedou mikinu s kapucou, což jsem na sebe v mžiku navlékla a sprintovala do koupelny. Zakopla jsem o práh a stihla proklít všechny svaté za téměř ukopnutý palec, dále jsem si ústa zacpala kartáčkem, když jsem se snažila vyčistit si zuby a druhou rukou rozčesat zacuchané vlasy, ale obě činnosti nešly dělat najednou. Rezignovaně jsem odložila kartáč a věnovala se hygieně.
Se vším jsem byla hotová, když jsem zaslechla kroky na chodbě. Opatrně jsem vykoukla z umývárny a spatřila Andyho, který si ležérně vyšlapovat po linoleu a provokativně si klepal na zápěstí v místě, kde se nosí hodinky. „Tohle je hnusný, víš to?“ osopila jsem se na něj, ale on se jen usmál.
„Přinesl jsem ti polštář, který na mě vypadl z okna a jak tak koukám, ty se někam chystáš?“ pronesl klidně a jeho úsměv se ještě více rozšířil. V tu chvíli mi brada spadla až někam ke kolenům. Nebyla jsem schopná slova a krve by se ve mně nedořezal.
„Myslíš to vážně?“ vykoktala jsem po chvíli a on se jen přelomil v pase a začal se smát na celé kolo. „Kdybys viděla ten svůj výraz!“ vydal ze sebe, když se nadechoval a opět propukl v hlasitý smích. Jen jsem nad ním naštvaně zakroutila očima, vytrhla mu polštář z ruky a opět ho s ním praštila. Kostky stavebnice hezky dutě zaduněly při doteku s jeho lebkou.
Naštvaně jsem došla do pokoje, kde jsem s předmětem, který jsem držela v ruce, třískla o postel, do klokaní kapsy na mikině jsem vhodila mobil a do zadní kapsy džínů si schovala několik málo peněz. Vrátila jsem se na chodbu, kde na mě čekal vysmátý Andy, popadla ho za loket a vlekla za sebou pryč z dětského domova.
„Tak kam jdeme?“ zavrčela jsem a popohnala Sixxe, aby se mnou držel krok, protože jsem nasadila opravdu vysoké tempo.
„Jako první mě napadl park, co říkáš?“ zeptal se a když spatřil můj ublížený výraz, úsměv mu pohasl.
„Nemám na něj nejlepší vzpomínky, Andy.“
„A právě proto tam jdeme! Musíme ty špatné vzpomínky přebít novými a lepšími!“ křikl a podíval se na mě s povzbudivými jiskrami v očích. Sice se díval proti slunci a jedno oko měl přivřené, ale i tak jsem si byla jistá, že to myslí vážně. Jeho oči nikdy nelhaly, to byla jedna z věcí, které jsem si na něm všimla hned poprvé.
„Myslím, že máš pravdu,“ uzavřela jsem to nakonec a on se opět usmál, čímž mě okamžitě nakazil.
Znovu se hlásím a znovu se modlím, i když to neumím, aby se to někomu líbilo, vzhledem k tomu, že jsem od původního anonymního psaní krapet utekla. ^^
Co si vůbec myslíte, že bude následovat dál? Fantazii se meze nekladou, tak se klidně vyjádřete v komentářích.
PS: Jsem jediná, koho tak strašně se*e poslední aktualizace wattpadu a jeho současná vizáž?! .__.
MrsBatmanJAC
