Mí drazí čtenáři,
ačkoliv tomu ještě stále nevěřím, poslední kapitola je na světě. Jsem na sebe pyšná, že jsem se nakonec dokopala k tomu, abych to vůbec někdy dokončila a musím říct, že od původního plánu se to zase tolik neliší. Co to plácám? VY jste mě k tomu dokopali, bez vás bych to zalomila po několika prvních kapitolách, ale k díkům se ještě dostanu. Užijte si poslední kapitolu a nebojte, ještě vám mohu slíbit, že dnes večer přidám epilog, po němž se chci rozepsat na téma vás úžasných lidí. :)
MrsBatmanJAC
V průběhu celého vyučování se mnou Andy nepromluvil ani jednou. Možná to bylo právě tím, že jsem do něj neustále ryla, co má společného se Scout, ale vždy mě odpálkoval tím, ať jsem zticha, že se soustředí a chce být pilný student. Když mi toto řekl poprvé, zaburácela jsem smíchy na celou třídu, až mě uklidnila učitelka matematiky slovy „ještě jednou a máte poznámku". Celou hodinu jsem se proto dusila, abych opět nahlas nevykřikla, až mě z toho všeho přepadla škytavka.
Po cestě do jídelny jsme opět potkali Scout, která nás míjela se svými dvěma dalšími kamarádkami a žhavě diskutovali o projektu na angličtinu. Když spatřila Andyho, usmála se a já si všimla, jak jí okamžitě zrůžověly tváře. Sixx se jen zadíval na špičky svých tenisek a nejevil o okolí sebemenší zájem. Přišlo mi to od něj hrubé, že se na ní ani nepodíval, ale na druhou stranu jsem ho chápala. Zase bych si ho dobírala. Což ode mě bylo hnusné a rozhodla jsem se s tím z vteřiny na vteřinu přestat.
Na stůl jsem položila tác s jídlem, které člověka odpuzovalo už svým vzhledem a s hlubokým nádechem jsem se v duchu snažila přemluvit, abych vzala do ruky příbor a zkusila aspoň něco sníst. Andy vrhal na talíř jeden kritický pohled za druhým a s každým dalším se od oběda odkláněl, až se málem převrátil na židli.
„Jak tohle máme sakra jíst? Vždyť to kuře za chvíli obživne a uletí!" vztekal se a nedůvěřivě si přeměřoval kuřecí křídlo před sebou.
„Pokud máš nějaký problém, jdi to reklamovat," poradila jsem mu. Očima kmitl k výdejnímu okénku, kde se na studenty znuděně šklebila kuchařka, a otřásl se.
„Té bych něco řekl a uhranula by mě pohledem. Já to prostě jíst nebudu a jestli ty ano, mám rovnou zavolat pohřební službu?" Tím mě motivoval, abych vidličku zapíchla co nejhlouběji do masa a rázem jsem pískla.
„Ono se to hýbe!" Andy na nic nečekal, vzal svůj tác a běžel ho odnést. Udělala jsem to samé a s ním v patách vyběhla z jídelny ven.
„Utíkej, Andy, utíkej! Letka nedopečených kuřat útočí!" řvala jsem jako smyslů zbavená a poprvé od setkání se Scout se Sixx rozchechtal jako malý kluk. V útěku jsme pokračovali dalších dvacet minut, než jsme doběhli do centra města k našemu oblíbenému krámku, kde jsme si vybrali náhradu za dnešní oběd. V mém případě se jednalo o zapečenou bagetu se sýrem a šunkou, Andy si vybral pizzu, nechal si ji nakrájet a naskládat do svačinového boxu, jenž jsem mu věnovala.
Po zaplacení jsme si šli sednout do parku, abychom polední pauzu někde zabili. Vzhledem k tomu, že další hodina nám odpadla, mohli jsem se poflakovat ještě hodinu, než bude potřeba vrátit se do školy. Usedli jsme proto na lavičku a každý se pustil do svého jídla. Můj spolusedící na sebe upozorňoval hlasitým mlaskáním, čímž mě nehorázně štval.
„Mohl bys laskavě jíst jako člověk?" osopila jsem se na něj a abych dosáhla větší dramatičnosti, praštila jsem pěstí do dřeva pod námi. To mě přinutilo bolestně zkřivit obličej.
