Kayla mi ihned ve dveřích vynadala, proč jsem jí o svém stavu nic neřekla. Opět jsem lhala, že se to zhoršilo až v pátek, ale bylo vidět, že mi nevěřila. Jak jsem tak přemýšlela, lhala jsem stále více lidem. Už mě to přestávalo bavit a rozhodla jsem se, že jakmile budu v pořádku, půjdu za ředitelkou a přesvědčím ji, že program „anděl“ pro mě opravdu není vhodný.
Jen tak jsem ležela v posteli a koukala se na mobil, kolik je hodin. V tu chvíli jsem ho málem upustila, protože mi poskočil v ruce. Přišla mi zpráva na profilu. Spustila se ve mně válka, mám-li upozornění otevřít, nebo to mám ignorovat? Pokud bych si to přečetla, začalo by veškeré trápení nanovo. Ale horší, než je to teď, už to nikdy být nemůže, nemám pravdu? Neváhala jsem proto už ani minutu, namačkala heslo k odemčení a otevřela onu zprávu.
A6: Angel, nebo tě mám oslovovat Sarah? Vůbec netuším, kde začít. Doufám ale, že si to přečteš do konce a že to nesmažeš dřív, než se dozvíš, co bych ti rád napsal.
Cítím se příšerně, ale oproti tobě to musí být slabota. V parku jsem to opravdu přehnal a stydím se za to. Viděl jsem ti na očích, jak tě každé slovo, které jsem řekl, ničí uvnitř. V tu chvíli jsem byl natolik rozzuřený, že mě ani chování v afektu neomlouvá. Kdybych si to aspoň trochu promyslel, možná bych jednal mírněji, ale.. pravdou je, že jsem nečekal, že na druhé straně sedíš ty. Ani si nedokážu představit, jaké to muselo být pro tebe, když jsi mě viděla na Halloweenu a zjistila, kdo se pod jménem Andy Sixx skrývá.
Je pravda, že se od začátku nemusíme a děláme si samé naschvály, ale všechno má své meze. Teď s odstupem času jsem si uvědomil, jak tě moje reakce v parku musela zasáhnout. Podle toho, co jsi mi od začátku psala, jsi mi vždy chtěla jen a jen pomoct, ale já idiot si hrál na hrdinu a způsobil ti hroznou bolest.
Když jsem se na tebe vykřičel a uraženě odešel pryč, zvědavost byla přece jen silnější a i za tak krátkou dobu mi došlo, že bych se měl omluvit. Než jsem opustil brány parku, donutil jsem sám sebe, abych se vrátil a zkontroloval tě, jak jsi na tom. Vidět tě sedět na zemi, padat na tebe déšť a sledovat, jak se houpeš ze strany na stranu a pláčeš, to… nikdy jsem se necítil hůř. Vážně mě to moc mrzí a nejraději bych vrátil čas a chtěl, abys ty byla v mé situaci a já ve tvé.
Do dnešního dne jsem nenašel odvahu, jak ti to říct nebo napsat, ale sledoval jsem tě od úterý a každým dnem jsi na tom hůř a hůř. Doufám, že to není kvůli tomu, jak dlouho jsi seděla na dešti. Jsem vážně blbec, místo pozorování jsem za tebou měl přijít a odvést tě domů, ale nemohl jsem. Vážně ne, bylo to pro mě příliš těžké.
Byl bych moc rád, kdybys mi to mohla odpustit a kdybys přijala veškeré omluvy, které ti mohu dát. Nikdy v životě se k tobě takhle nezachovám, to přísahám jako že se Andrew Biersack jmenuju! Omlouvám se. Andy Sixx/ Andrew, ten kterého nesnášíš.
Přistihla jsem se, že mi při čtení této zprávy tekly slzy. Velmi mě to vzalo, jelikož jsem zrovna od něj žádné omluvy nečekala. Bylo to kupodivu velmi milé a cítila jsem, že se možná uvnitř dokážu dát opět dohromady. Prosil mě, abych přijala jeho omluvy, ovšem já se na něj za scénu v parku nezlobila. Také mi jeho promiň alespoň zčásti zacelilo jakousi záplatou díry, které mi v hrudi po bolesti zbyly, samozřejmě pomyslné. Ale když jsem si jeho dlouhý sloh četla znovu, zasekla jsem se nad slovem odpustit. To nešlo, nemohla jsem mu odpustit. Na druhou stranu by to možné bylo, ale nikdy bych mu to nezapomněla.
Přemýšlela jsem nad tím, co si počnu celý večer, až mě přepadla únava a já se poddala spánku. Na druhý den mě probudily až paprsky slunce, které se líně prokousávaly mezerami mezi žaluziemi. Zamrkala jsem, posadila se a propadla dalšímu záchvatu kašle.
