Celý večer jsem se nemohla na nic soustředit. Nešlo to. Úkoly jsem dělala pozdě do noci, jelikož se mi neustále klepala ruka a mé písmo bylo více než kostrbaté. Vždy jsem si dávala na rukopisu záležet, ale tentokrát jsem škrábala jako kocour. K učení jsem se dostala až v jedenáct večer kdy za mnou přišla Kayla, že bych už měla spát. Přemluvila jsem ji ještě na další hodinu, ale ve dvanáct se na mě obořila s tím, že už je opravdu pozdě a zhasnula mi světlo, tudíž jsem musela učení sklidit a zalézt do vyhřáté postele. Má víčka byla velice ztěžklá, a proto jsem zavřela oči a čekala, kdy mě pohltí spánek. To se nestalo. Do tří hodin jsem se převalovala a když už jsem to chtěla vzdát, přišla mě zkontrolovat Kayla, která nespí téměř každou třetí noc. „Sarah, jak to že jsi ještě vzhůru?“ „Už tři hodiny se tady převaluju a snažím se zabrat, ale nejde to, Kaylo. Mám nervy na drátkách,“ odpověděla jsem. Opatrovatelka si sedla na kraj mé postele a požádala mne, zda bych jí nepověděla, proč se tolik nervuji. Popravdě jsem vůbec netušila, kde bych měla začít, ale ona nějak odtušila, že se to týká Andyho. Nejprve jsem jí obeznámila s tím, která jeho část na mě působí a jak, a poté jsem vyzradila i to, že jsme na zítra, vlastně už na dnešní den naplánovali to, že do školy nepůjdeme, abychom se poznali osobně.
Kayla mě celou dobu zaujatě poslouchala a já i v té tmě poznala, že starostlivě krčí obočí. „Možná to není úplně nejlepší nápad, Sarah. Když to dopadne špatně, ty se mi tady zhroutíš a já si pak s tebou nebudu vědět rady.“ „Ale teď už to nemohu odvolat a navíc, lhala jsem mu už dost,“ pronesla jsem a cítila, že si mi při vzpomínce na všechny pohádky, kterými jsem ho balamutila, derou do očí slzy. „Když myslíš, holčičko, ale třeba by to pochopil,“ řekla a vtáhla si mě do náruče. „Třeba ano, Kaylo, ale pravdou je, že bych ráda poznala to Andyovské já, protože mě už ty hádky nebaví,“ pípla jsem nesměle a cítila, že se mi lehce rozhořely tváře. To bylo divné a vůbec se mi to nelíbilo. „Teď když jsi mi to pověděla, myslíš, že usneš?“ zeptala se Kayla a já v odpověď zavrtěla hlavou. Nešlo to, protože jsem měla z našeho setkání hrozný strach. Věděla jsem, že Andy a Andrew je tatáž osoba, ale bála jsem se toho, jak zareaguje na mě. Kéž bych si nechtěla zachovat hrdost a nekývla na osobní setkání. „Přinesu ti prášek na spaní a pokud se to nebude už nikdy opakovat, zítra tě ze školy omluvím, pozítří už ale půjdeš a přineseš-li špatné známky, máš se vším konec, platí?“ „To je fér, madam,“ řekla jsem a dovolila Kayle, aby mi došla pro sklenici vody a pomocníka ke spánku.
Ráno mě vzbudilo hlasité vyřvávání budíku, který jsem si nařídila na šest hodin, abych vše stihla. V zrcadle jsem se sama sebe lekla, kruhy pod očima se nedaly přehlédnout a vlasy se rozhodly stávkovat stejně tak. Zabořila jsem obličej do dlaní a počítala od deseti k nule, abych se uklidnila. Poté jsem z pultu pod zrcadlem vzala kosmetickou taštičku a poprvé v životě si na obličej dala korektor a další hnus, který má z člověka udělat porcelánovou figurku. Musela jsem ale uznat, že to účel splnilo. Kruhy nebyly tak viditelné a celkově se mi sjednotila barva obličeje. Dále jsem popadla kartáč a začala si jím trhat vlasy, dokud nešly normálně rozčesat. Poté jsem je hodila na stranu jako obvykle, ale neposlušná ofina se vracela zpět do čela. Zaťala jsem ruce v pěst, až mi zbělely klouby, a poté ty krátké prameny zafixovala lakem, aby držely tvar stejně jako ostatní. Nikdy jsem na sobě nedělala takové úpravy, protože mi můj zevnějšek byl celkem ukradený. Sama jsem na sebe neviděla a ostatní si o mně mohli myslet, co chtěli.
Další přišlo na řadu oblečení. Vždy, když jsem si vybírala, co si na sebe vezmu, řídila jsem se náladou, ale dnešní den byl natolik zvláštní, že jsem opravdu nevěděla, po čem sáhnout. Rozhodla jsem se, že vyházím celou skříň na podlahu, a pak namátkou poslepu vyberu dnešní věci. Brala jsem komínky z poliček a bez ladu a skladu je pohazovala po pokoji. Bylo to dobré, protože jsem si díky tomu uklidňovala už tak napjaté a podrážděné nervy. K tomu všemu mi začal opět vyřvávat budík, že už je půl sedmé. Se zavrčením jsem ho vypnula a pokračovala v devastaci skříně. Do deseti minut bylo veškeré oblečení nakupené na hromadě uprostřed ložnice a já sama sebe pochválila, že jsem si tímto přidělala na večer práci v podobě žehlení, skládání a uklízení. Díky znovu-upozornění, že je tři čtvrtě na sedm, jsem popadla opět černé džíny, šedé triko bez potisku a černou mikinu, kterou jsem na sobě ještě nikdy neměla. Na nohy jsem si nazula šedé tenisky, jejichž tkaničky se mi dobrých pět minut nedařilo díky třesoucím se rukám zavázat. Nakonec jsem zvítězila, do ruky vzala šedou vestu s čepicí, do kapsy vsunula mobil a vydala se na rychlou snídani.
Cestou se mi motaly nohy a na každém druhém kroku jsem zakopla. Dnešní den byl ten nejméně vhodný pro setkání. V kuchyni jsem usedla ke stolu, ukrojila si krajíc chleba, který jsem namazala máslem a Kaylinou domácí marmeládou, do čaje si nalila mléko a spálila si o něj jazyk. To byl vrchol všeho, proto jsem vyndala mobil, najela na Andyho profil a vyťukala krátkou zprávu.
Angel: Jestli se dnes stane něco hrozného, potvrdím si tím existenci karmy. Nic se mi nedaří a myslím, že až přijdu do parku, spustím svou nešikovností apokalypsu. .__.
A6: Zajímavé, zrovna jsem chtěl napsat totéž. Ráno jsem spadl z postele a schody sjel hlavou dolů..
Jakmile jsem si zprávu od něj přečetla, vyprskla jsem čaj před sebe na stůl. Udělala jsem takový nepořádek, že jsem to musela ještě před odchodem uklidit. Poslední velký kousek snídaně jsem si doslova narvala do úst, takže jsem vypadala jako křeček, vzala hadr a pustila se do mytí stolu. Za pár minut bylo vše hotové a já si oblékla vestu, čepici odhodila do kouta a místo ní si nasadila kapuci. Vyšla jsem do chladného podzimního rána a vrazila ruce do kapes, aby mi neomrzly. Pohledem jsem zakotvila v zemi a snažila se své rozklepané nohy přinutit k rychlé chůzi, jelikož jsem měla alespoň deseti minutové zpoždění.
Do parku jsem dorazila v osm hodin a pět minut, ovšem celé prostranství zelo prázdnotou. Posadila jsem se na lavičku, jež byla schovaná co nejvíce mezi stromy a nikdo o ní moc nevěděl. Nechtěla jsem být na očích všem zvědavcům. Každé dvě minuty jsem kontrolovala mobil, a poté se rozhlížela kolem dokola, jestli neuvidím Andrewa, vlastně Andyho. Nemělo cenu si dál nalhávat, že ho nesnáším. Opravdu se mi dostal pod kůži a já ho chtěla více poznat. Pokud mě ovšem díky tomu, kdo jsem, začne nesnášet, zhroutím se přesně, jak to říkala Kayla.
Najednou mi zavibroval mobil a já sebou trhla.
A6: Opravdu přijdeš?
Po přečtení jsem nepatrně znejistěla. Proč se ptá, jestli přijdu? Už tady sedím kolem dvaceti minut a on se ani neukázal.
Angel: Už tady jsem skoro půl hodiny, Andy.
Na odpověď jsem nemusela čekat dlouho, přišla okamžitě.
A6: To jsme tu zhruba stejně, ale proč tě nikde nevidím?
Angel: Protože nevíš, kdo jsem?
A6: To je pravda, ty vlastně také nevíš, kdo jsem já.
Ta odpověď mě bodla u srdce a já si v tu chvíli byla stoprocentně jistá, že se lhaním je konec. Už jsem pro to neměla sílu a ani jsem ho nechtěla vodit za nos. Jednoho dne by se stejně dozvěděl, s kým si to psal a čím dřív to budeme mít za sebou, tím líp.
Angel: Já vím, kdo jsi, Andy… A dokonce tě už i vidím..
A6: Jak to můžeš vědět? Nebo spíš, jak dlouho to víš?
Angel: Dlouho.
A6: Takže všechno to psaní byla lež? Proč? Co sis tím chtěla dokázat?!
Angel: Nedělej scény. Šetři si je, až zjistíš, kdo jsem..
Pro dnešek POSLEDNÍ část a už mě nepřemluvíte (ty dvě moc dobře, že myslím je). Stejně vám tahle kapitola je víceméně k ničemu, protože jsem se rozhodla vás napínat ještě o něco víc a chci vás vynervovat, než dojdek onomu slavnému setkání.
Hope u like it!
MrsBatmanJAC
