Mladíku? MLADÍKU?! Kdo to ke všem čertům mohl přijít? Odpověď se mi naskytla během několika vteřin. Do pokoje vešel Andy se sklopenou hlavou, poděkoval Kayle za to, že ho sem dovedla a zavřel za sebou dveře. „Tohle si s tebou ještě vyřídím!“ křikla jsem za vychovatelkou, jejíž klapot bot o podlahu se pomalu vzdaloval.
Zírala jsem na Andyho jako na zjevení a snažila se ho propalovat očima. Takové přetvařování mi dělalo hrozný problém, protože jsem nikdy nebyla dobrá herečka. Sixx ke mně konečně vzhlédl a já v jeho očích opět spatřila tu hloubku, která se v nich ukázala jen jednou, kdy jsem se ho v parku dotkla svými uštěpačnými poznámkami. Kdybych několikrát nezamrkala, celá má ledová maska by se rozsypala a já bych byla schopná odprosit ho na kolenou, aby se mnou kamarádil. „Proč jsi tady?“ vyhrkla jsem, když se nadechoval, aby začal mluvit. „Sarah, neodpověděla jsi mi ani na jednu zprávu. Dělal jsem si starosti, jestli jsi v pořádku.“ „Tys mi psal? Ani jsem si nevšimla,“ odsekla jsem a ihned toho zalitovala, protože jsem opět lhala a na něm bylo jasně patrné, že ho to hodně ranilo.
Pootočil se na patě a sáhl po klice. „Počkej,“ hlesla jsem, abych ho v odchodu zastavila. Překvapeně se na mě podíval a já se už nesnažila tvářit jako nějaká ledová bezcitná holka. „Věděla jsem o všech zprávách, jen jsem je nečetla. Neměla jsem na to.“ Znovu se ke mně otočil čelem a pokračoval v propalování mé maličkosti tím svým hlubokým pohledem prostřednictvím jeho průzračně modrých očí. „Sarah, všechno mě to hrozně mrzí. Byl jsem idiot, když jsem si myslel, že bys mohla přijmout omluvy jen tak písemně. Měl jsem za tebou přijít hned,“ promluvil a hlas měl lehce zastřený. „Neměl jsi sem chodit, Andy. Ne když jsem nemocná a navíc jsem se ještě nerozhodla, jestli nějaké promiň přijmu.“ Při slově promiň jsem ve vzduchu naznačila uvozovky a odvrátila pohled od jeho očí. Znovu se zatvářil ublíženě, ale tentokráte odejít nechtěl. „Chápu, že bude hodně těžké mi vůbec někdy odpustit, protože jsem ti opravdu moc ublížil, ale zkus to.“
„Není to tak jednoduché, Andy..“ odvětila jsem. „Prosím,“ zašeptal téměř neslyšně a dal do toho jediného slova tolik citu, že jsem k němu s úžasem, který se mi odrážel v očích, vzhlédla. „Už jsem říkala, že to jednoduché není, takže nějaké pro..“ „Prosím,“ zaskučel ještě naléhavěji a jeho výraz ve tváři se změnil v grimasu ublíženého štěněte. „Fajn.“ Jen jsem si poraženecky povzdechla a při odpovědi bezmocně rozhodila rukama. Nemělo cenu dál něco namítat, protože přesvědčit Sixxe bylo nemožné.
Otočila jsem se k němu jen bokem, abych už dál nemusela držet vážný výraz ve tváři, protože vzpomínka na jeho psí oči se mi snažila vykouzlit na tváři úsměv. Díky postavení svého těla a krátkým pohledům směrem k návštěvníkovi jsem zjistila, že se pomalými kroky pohybuje směrem ke mně. Do deseti vteřin jsem už byla uvězněná v jeho obětí a kulila oči překvapením. „Co to děláš?“ vykvikla jsem o několik oktáv výše, než bylo původně mým záměrem. „Chci ti dokázat, že mě to moc mrzí,“ odpověděl, přičemž mluvil do mého o dvě čísla většího trika pro čistě domácí účely a lenošení. Cítila jsem se nanejvýš trapně, ale i tak jsem ho prozatím nechala, aby mě objímal. „Víš, že všechno děláš ještě těžší?“ „Vím, a proto potřebuji tvoji pomoc,“ zamumlal a já cítila, že si spokojeně odfrkl.
Po chvíli jsem se od něj odtáhla a zpozorovala jeho udivený výraz, který vystřídala nespokojenost. „Poslyš, Andy. Vím, že ti jde hlavně o to, abych ti odpustila a já ti slibuji, že se o to budu hodně snažit, jenže moc tlačíš na pilu. Nejde to tak lehce a já mám stále moc živé vzpomínky na to, co jsi mi řekl. Každou noc mě naše nepříliš slavná konverzace pronásleduje ve spánku a pokud na to chci zapomenout, potřebuji k tomu dostatek času,“ oznámila jsem a díky tomu ze sebe dostala vše, co mě od jeho příchodu tížilo. Potřebovala jsem vstřebat události, které se v posledních dnech, kdy jsme si ještě psali a nakonec se viděli, odehrály.
