Cesta do parku probíhala v celkem klidné atmosféře, pokud se jako klidné dá brát to, že jsem třikrát skončila ve křoví a Andy si dal „čelovku" s pouliční lampou. Lidé kolem nás na naše záchvaty smíchu reagovali poněkud nepěkně: přecházeli na druhou stranu ulice, kulili oči, nebo nás jen obešli co největším obloukem a klepali si na čelo.
„Myslíš, že se nás bojí?" zeptal se Sixx a ukázal za sebe na malou holčičku, která sledovala, jak si Andy zapaluje cigaretu, a nabírala do breku.
„Co já vím, zkus se jí zeptat," odvětila jsem s nadzdviženým obočím a rukou mu pokynula, aby se za ní vydal. On to vzal jako sázku a pomalým a rozvážným krokem šel k holčičce. Jakmile ale zjistila, že míří k ní, zakřičela nějakou nesrozumitelnou větu a dala se na útěk.
Když se Sixx vrátil se zaraženým výrazem ve tváři, vysmála jsem se mu. „Nechápu, co špatného na mě ty děti vidí," posteskl si a já mu v odpovědi vytáhla cigaretu z úst a hodila ji na zem, kde jsem ji i následně zašlápla.
„Tohle je děsí, stejně jako mě!" pronesla jsem a ukázala na nedopalek. Jen se na mě uraženě podíval a táhl mě za mikinu kamsi hlouběji do parku.
Nechtělo se mi nikam chodit, ale měl bohužel sílu, proto jsem se snažila udržet stálé tempo a nezakopávat o každý předmět, který se povaloval na zemi. Stejně se mi povedlo skončit na všech čtyřech a vyslechnout si tak Andyho nespokojené kázání o tom, abych se naučila chodit. Hodila jsem po něm naštvaný pohled, poté mu silně stiskla zápěstí a když bolestně zasyčel, sundala jsem mu ruku z mikiny.
„Ještě mi vytaháš rukáv a já pak nebudu mít v čem chodit!" obhájila jsem svůj čin a pokračovala za ním jako pejsek.
„Víš, že jsi někdy vážně otravná?" pronesl celkem sarkasticky a já jen pokrčila rameny.
„To ty jsi chtěl, abych ti odpustila, tak drž klapačku a řekni mi, kam jdeme," navrhla jsem, ale on jen trucovitě vystrčil bradu vpřed a zavrtěl hlavou. Nezbývalo mi nic jiného, než si povzdychnout a dále ho následovat.
Celou dobu vedle mě hopsal jako smyslů zbavený a já silně pochybovala o tom, že je mu sedmnáct let. Pusa mu mlela o sto šest a i když se mu občas motal jazyk, nepřestal brebentit o tom, jak moc by chtěl být super hrdinou. Nevěřícně jsem ho poslouchala až do doby, kdy jsme došli na celkem opuštěné místo a než mi Andy s vítězným „tadá" ukázal dvě houpačky v nepříliš funkčním stavu.
„Tohle má být to, za čím jdeme celou dobu?" vykvikla jsem a zdrceně se na něj podívala. Nechtělo se mi na od pohledu tlející dřevo zavěšené na lehce zrezavělých řetězech sedat.
„Nelíbí se ti to?" zeptal se s lehce smutným podtónem v hlase. Jen jsem se na něj skepticky podívala a to ho utvrdilo v tom, že jsem si zrovna takové prostředí nepředstavovala.
„Neboj, ještě to něco vydrží, takže si na to můžeš v klidu sednout," ujistil mě.
„Ale já si na to nesednu, radši budu stát."
„Sedni si na tu houpačku!"
„Zapomeň!" Na to mi už nic neodpověděl, jen pokrčil rameny, sedl si na první houpačku obkročmo, druhou si přitáhl k sobě a položil si na ní nohy. Poté se na mě podíval s výsměchem v očích a já opět rezignovaně rozhodila rukama.
„No fajn! Sednu si tam, stejně bys mi nedal pokoj!"
Jakmile to slyšel, uvolnil mi místo, které jsem si stejně musela od špíny na jeho botách vyčistit, a poté jsem se opatrně posadila. Vyzkoušela jsem, jestli mě ta houpačka vůbec udrží a i na svůj žalostný stav ani jednou nezavrzala. Chvíli jsem tam jen tak rozpačitě seděla a čekala, že se každou chvíli propadnu, ale čím více času ubíhalo, tím více jsem si byla jistá, že mě stoprocentně unese.
