Další kapitola je tu, ale nejprve vám sem přidám flashback (kraťoučký), abyste se dostali aspoň trochu do děje.
Flachback:
Když jsem dopisovala třetí řádku, strčil mi Andrew do lokte a mně se opět podařilo roztrhnout stránku sešitu. „Uskromni se, Andrew!“, zasyčela jsem směrem k němu. „Trhni si!“, přišla odpověď a následovalo další strčení. „Jsi trapnej.“ „ A ty směšná, takže si nemáme co vyčítat.“, odpověděl a já si v tu chvíli byla jistá, že s ním nechci mít nikdy nic společného a ani se s ním nechci bavit.
Konec flashbacku
Celou první hodinu jsme si strkali do loktů, čmárali si do sešitů a šeptem si nadávali. Myslela jsem, že ho něčím přetáhnu, ale nikdy jsem nebyla problémový typ, a proto jsem od svých myšlenek rychle upustila. Snažila jsem se věnovat veškerou pozornost na to, abych si stihla opsat všechny poznámky, ale po několika prvních minutách jsem zjistila, že mám sešit buď roztrhaný, nebo popsaný díky Andrewovi.
Vztek ve mně vřel i další hodinu, při které jsem musela opět trpět v lavici s ním. V duchu jsem se sama sebe ptala, proč nemohlo být místo vedle někoho jiného? Určitě jsem kdysi dávno musela udělat něco hrozného, za co jsem právě teď musela nést následky, ale stejně jsem si nemohla vybavit nic, čím bych se tak prohřešila.
„Co proti mně máš?“, zeptal se mě polohlasně Andrew. „Slyšela jsem dobře? To ty mě pořád vytáčíš!“, sykla jsem směrem k němu. „Já? Nevím, komu vadí, že musí sedět vedle mě.“, odfrkl si namyšleně. „Egoisto.“, zašeptala jsem směrem k němu a snažila jsem se najít nějakou nepoškozenou stránku, na kterou bych si mohla napsat poznámky, které se týkaly anatomie lidského těla. „Cože to?“, houkl Andy až moc nahlas. Učitel na to ale nijak nezareagoval, tak jsem si řekla, že mu oplatím stejně silným hlasem. „Egoisto, říkám. Jsi hluchej nebo blbej?“ „Máte nějaký problém, slečno Parker?“, ozval se učitel a já okamžitě zrudla v obličeji. „Vůbec ne, promiňte, pane profesore.“, pípla jsem a zadívala se na nezajímavou desku školní lavice. Andrew se ihned začal pochechtávat. „Sklapni!“, vyjela jsem na něj opět až moc hlasitě, díky čemuž učitel bouchl pěstí do katedry. „Biersack a Parker! Poslední napomenutí, jinak zůstáváte po škole!“, zahřímal. „Jistě, pane profesore.“, špitla jsem a vražedně se podívala na Andrewa. „Přivedeš mě akorát tak do problémů, Parker.“, ozvalo se o chvíli později vedle mě. To ale Andrew říkat neměl, protože moje nervy ruply úplně. „Co si o sobě sakra myslíš?!“, hýkla jsem, a poté se podívala na profesora, který brunátněl vzteky. „Varoval jsem vás, ale nedali jste pokoj. Po škole se hlaste u mě v kabinetu! A teď dávejte všichni pozor!“, pronesl pevným tónem profesor, až jsem se pod tíhou jeho hlasu musela přikrčit.
Naštěstí zazvonilo během několika málo minut. Naházela jsem věci do tašky, rychle vystřelila ze třídy, abych se nemusela potýkat s Andrewovými narážkami a doběhla jsem do učebny chemie. V chemii jsem díky bohu seděla vedle jedné zrzky menšího vzrůstu, která celou hodinu nepronesla jediné slůvko, a proto jsem si mohla v klidu urovnat myšlenky.
Jakmile zazvonilo, vyběhla jsem z učebny chemie a mířila rychlým krokem do jídelny, abych si stihla sednout ke stolu, dokud bude ještě někde volné místo. Ve dveřích jsem ale narazila do osoby v černém. Ihned mi blesklo hlavou, že to je Andrew. A taky že to byl on. „Pronásleduješ mě?“, zeptal se a měřil si mě od hlavy až k patě. „JÁ a pronásledovat TEBE? Ani omylem. To TY se mi neustále pleteš do cesty.“, řekla jsem a strčila mu do hrudi. Andrew sebou zakymácel, což mi bohatě stačilo na to, abych se kolem něj prosmýkla a došla si pro jídlo. Praštila jsem s tácem o stůl, až mi zacinkal příbor, sedla si, uchopila vidličku, kterou jsem se začala vrtat v neidentifikovatelné hroudě a pro sebe si nadávala na svého spolusedícího. Nemohla jsem ho vystát. Proč já mám takovou smůlu a musím vedle něj sedět? Proč zrovna já musím být ve stejné třídě jako on? Proč?!
