Kapitola, na kterou jste všichni tak čekali je zde.
Věděla jsem, že to setkání nebyl dobrý nápad. Jak jsem mohla na takovou blbost přistoupit? A proč jsem mu vůbec psala, že ho znám? Takhle jsem si zavařila na ještě větší průšvih. Do této doby to vypadalo, že by se vyrovnal s tím, kdo jsem, ale teď? Opět se mi povedlo vše zpackat.
V zorném poli se mi mihla postava v černém. Srdce se mi na kratičký okamžik zastavilo, a pak se stáhlo do sebe, jak se krčilo strachy. Nejraději bych se na lavičce stočila do klubíčka a schovala se tak před celým světem, ale bylo pozdě. Kapuci jsem si raději stáhla více do obličeje a vlasy pod ni zastrkala také. Nemusí mě identifikovat hned, třeba by stihl ještě vychladnout.
Moje prosby, aby se uklidnil, se vypařily hodně rychle, protože jsem ho znovu spatřila, jak kopal do každého předmětu, který se mu připletl do cesty, když procházel kolem a rozhlížel se. V jednom okamžiku jsem zachytila pohled, který mě přikoval na místě. Tolik zuřivosti jsem v jeho obličeji nikdy neviděla, ale patřilo mi to. Nenáviděl mě oprávněně a to jsme se ještě nesetkali. „Nebuď srab, Sarah. Postav se problémům čelem, jinak to nikam nedotáhneš!“ křičela jsem na sebe, ale mé tělo se nepohnulo ani o píď. „Čeho se tak bojíš? Horší už to nebude. Čím dřív se setkáte, tím líp,“ řekla jsem si a ihned věděla, že mám pravdu. Musím se sebrat a jít osudu vstříc. Bylo nutné, abych napravila to, co jsem zpackala. Strnule jsem se postavila, zhluboka se nadechla a trhanými pohyby s hlavou sklopenou šla po pěšině směrem, kterým zmizel Andy.
Celou cestu jsem pozorovala špičky svých bot, dokud jsem do někoho nenarazila. Nad mou hlavou se ozvalo nepříjemné zavrčení a já i podle tohoto zvuku poznala, že se mi podařilo natrefit na Sixxe. Už to pro mě nebyl Andrew, i když mě bytostně nesnášel. Propadla jsem mu jako Andymu. Tím nemyslím, že bych se do něj zamilovala nebo tak, ale oblíbila si ho jako člověka. „Omlouvám se,“ vrhkla jsem, aniž bych se na něj podívala. Odpovědí mi bylo prosté „hmm“, a poté mě jeho majitel obešel a pokračoval zpět do vnější části parku.
„Ta omluva nebyla za to, že jsem do tebe vrazila, Andy,“ špitla jsem a doufala, že mě alespoň zčásti zaslechl. Jeho dupání po cestě vysypané drobnými kamínky utichlo, jak se najednou zastavil. „Jak jsi mě to nazvala?“ „Andy.“
„Ty.. Kdo jsi?“ zeptal se a já věděla, že mě propaluje pohledem. Nehodlala jsem se otočit, protože jsem se bála jeho reakce. „Věděl jsi, že z nebe mohou jednou za čas spadnout okřídlené bytosti?“ „A-Angel?“ zakoktal se a já slyšela, jak do svých plic prudce vtáhl vzduch. V očích mě nepříjemně zaštípaly slzy a já několikrát zamrkala, abych je ještě na nějakou chvíli zahnala. Moc účinné to nebylo, jelikož si jedna neposedná kapka razila cestu po tváři dolů i přes to, jak moc jsem se snažila neplakat. „A věděl jsi, že i ti andělé, kteří mají být poslové dobrých zpráv, dělají chyby a způsobují lidem bolest?“ pokračovala jsem v otázkách, které i mně samotné přestávaly pomalu dávat smysl, ale potřebovala jsem nějak oddálit chvíli, kdy mě pozná. „O čem to mluvíš?“ „O tom, že opravdu nechceš vědět, kdo jsem,“ odpověděla jsem a nechtěně hlasitě popotáhla.
Andy za mnou ani nedutal a v tu chvíli se čas neuvěřitelně táhl. „Ty brečíš?“ zněla prostá otázka a já v odpovědi opět popotáhla a rezignovaně zavrtěla hlavou. Zaslechla jsem lehké zasmání se za zády, ale v další větě, kterou Sixx položil, jsem opět pocítila jeho odměřený tón. „Máš snad důvod brečet?“ „Ano, to mám, Andy. Kdybys jen na chvíli mohl pochopit, jak se cítím,“ hlesla jsem a děkovala všemu živému, že k němu stojím zády. Nedokázala bych se mu podívat do očí, poněvadž bych se v tu chvíli okamžitě sesypala.
