Celou cestu Andy mlčel a snažil se vstřebat veškeré informace, které se mu ode mě donesly.
„Říkáš, že jsi celý život snila o milující rodině a teď, když jsi měla jedinečnou možnost, jsi raději utekla?" zeptal se, ale neznělo to jako kdyby se do mě snažil rýt. Spíš se vše snažil pochopit.
„Přesně tak. Vidina pravého domova a milující rodiny mě vždycky táhla dál v těch nejhorších situacích, ale teď.. Prostě nevím, kde se ve mně vzal odpor k těm dvěma."
„Co ti na nich nejvíc vadilo?" ozval se opět po několika minutách ticha, kdy jsem se opět marně snažila přerovnat myšlenky, jež se mi nekontrolovatelně rozvířily hlavou.
„Nejvíc? Všechno! Oni byli jednoduše někde jinde než já nebo ty. K tomu, abych je nesnášela, mi bohatě stačila jen ta nechutná předražená vůně, která musela stát majlant, co se rozvoněla, jakmile mě Kayla strčila dovnitř.
Ta ženská, to byl děs na ntou! Obličej umělej, kozy umělý. Pokud na ní bylo něco pravýho, tak jsem Lochneska Nessie. A ten chlap? To snad ani nebyl chlap!" křikla jsem, rozhodila rukama a sejmula tak Andyho obličej, „Pokaždé, když jeho dámička něco řekla, přikyvoval hlavou, jako by byl myška na klíček, která nic jiného neumí," chrlila jsem ze sebe a svůj monolog dokončila nevhodnými nadávkami, díky kterým velevážený pan Biersack dostal záchvat smíchu. Jen jsem ho zpražila pohledem a pokračovala v chůzi dál.
„Kam se ženeš? Já bydlím támhle," houkl na mě a prstem ukázal na větší domek na samém kraji ulice. Celá stavba jakoby vztahovala přátelské ruce a dokonce i kolem nás se linula vůně domova a právě pečeného domácího perníku.
Nakrčila jsem nos a zhluboka nasávala sladkou směsici koření.
„A teď mi jako řekni, co děláš," pronesl Andy a v hlase se mu odrážel zadržovaný smích. Opět jsem se na něj vražedně podívala, ale na jeho otázku neodpověděla, jen se dál rozešla za nádhernou vůní.
Jakmile jsem však stanula těsně před vchodovými dveřmi, znejistěla jsem. Do té doby mi nedošlo, jestli s mým jednodenním pobytem v tomto domě, budou všichni jeho obyvatelé souhlasit. Neptala jsem se Andyho na to, zda nejsou jeho rodiče proti tomu, a proto se mi rozklepala kolena hned, co odemkl dveře a hlasitým pokřikem pozdravil zbytek rodiny.
Okamžitě si z nohou sundal boty a zaběhl za rok, kde se nejspíš přivítal se svou mamkou, přičemž se ozvalo mlasknutí, jako by dostal pusu na tvář.
„Ahoj tati!" houkl Andy opět a já pomalu sešla o jeden schod níže. V tu chvíli jsem si byla jistá, že bych měla hledat nocleh jinde. Nechtěla jsem jim rušit rodinnou pohodu a už vůbec ne předem připravený program, pokud nějaký měli.
Nakonec jsem do ruky popadla svoji cestovní tašku, kterou do té doby nesl Andy, a sešla celé schody, když v tom se za mnou ozvalo odkašlání. Prudce jsem se otočila a spatřila drobnou ženu s nádherným, vřelým a přátelským úsměvem na tváři. Ihned mi problesklo hlavou, že tento úsměv má i Andy.
„Vy nejdete dál, slečno?" optala se mě paní Biersacková a já nejistě zamrkala.
„Víte, nechci vám překazit plány a už vůbec nechci otravovat."
„No tak! Kdybychom s Andyho nápadem nesouhlasili, nevodil by vás sem," zanotovala a obdařila mě dalším ze svých úsměvů. Jen jsem k ní vzhlédla a koutky mých úst rovněž zacukaly.
Přemohla jsem se a vydala se i se svým nákladem, pokud tak mohu nazvat zavazadla, která byla stále těžší a těžší, nahoru k domovním dveřím. Paní Biersacková mi okamžitě z rukou vytrhla cestovní tašku a podala ji svému manželovi, který se zničehonic objevil vedle ní. Vděčně jsem pokývala hlavou a rozhodla se vyzout s bot, ještě než vkročím do jejich útulné předsíně.
