unesená

15.

Beru telefon a hledám Markovo číslo. Nádech. Výdech. Klikla jsem na něho a čekám kdy mi to vezme. Chci to tipnout, ale zrovna mi to vezme:
"Co potřebuješ?" Řekl otráveně
"Hele promiň, ale já ti to vysvětlím to na těch závodech a tak, promiň, vyslechni si mě, ale až potom" odmlčela jsem se
"Potřebuju jinou věc" řekla jsem nervózně
"Jo dobře vysvětlíš mi to a co potřebuješ" veseleji to řekl
"Díky díky, potřebuju zdrhnout a potřebuju odvoz, jenom odvoz"
"Jo to můžu zařídit, ale pak mi i tohle vysvětlíš" zněl vážně
"Jo vysvětlím a přijeď k Michalovi domu a pak si sedni na sedadlo spolujezdce" taky jsem zněla vážně
"Ehm dobře?" Řekl v otázce
"Tak hned jeď a díky si zlato"
"Dobře a není za co, pa" řekl a tipl hovor. Tak teď si sbalit nějaké důležité věci. Erik mi vlastně koupil oblečení, tak si nějaké vezmu. Vlastně pak zjistí, že jsem utekla, ale později když budu už pryč, aspoň že tak a ještě to zjistí kvůli té krve na zemi, ale ať si to uklidí 'kámoš' on mi to udělal. Takže plnou tašku mám, peněženku a peníze mám, jo a všechno mám, dobře.

Mám štěstí, že tu má Michal balkón líp se z něj bude skákat. Vylezla jsem na balkón a zavřela dveře od něho. Koukala jsem se jak bezpečně skočit dolů a mám to, ale musím udělat parakotoul. Díky bohu, že jsem se trochu učila parkur. Tak na tři. Raz. Dva. Tři skok a parakotoul. *Dobře tyy* díky díky. Jo už tu je Marek, přesně na čas. Uchechtla jsem se a běžela k autu.

"Zdar Marku" řekla jsem udýchaně z toho běhu "čau čau, co tak udýchaná?" Zasmál se "běžela jsem co asi vole" "sorry" dal ruce nad hlavu, do obraného gesta, uchechtla jsem se "tak a teď zdrhat, nevím kdy mě budou shánět" "a co to má-" skočila jsem mu do řeči "teďka se neptej" spražila jsem ho pohledem a nastartovala auto. To je tak líbezný zvuk, nejvíc ho miluju. Rozjela jsem se rychle z toho místa, ale nevím kam. Fuck "Michale musíš mě navigovat kam mám jet" usmála jsem a on taky "dobře, ale pak mi vše vysvětlíš a Honzovi taky" zdvihl výhružně prst "neboj vysvětlím a teď naviguj" zasmála jsem se.

Po nekonečném navigování jsme dorazili na místo "ehm kde to jsme?" Mezitím jsem si brala tašku a zamkla auto "jsi u nás ve společném baráku kex crew" usmál se, já mu to neopětovala "doprdele" ulevila jsem si od všeho, ale nějak to sprosté slovo nepomohlo "co se děje?" Zeptal se nechápavě "je.Tam. můj. Úhlavní. Nepřítel. Jménem. Botman" řekla jsem přes zaťaté zuby, Marek se trochu vyděsil "ale nejspíš se mě bude trochu bát, což je plus a někdy se za sebe neručím a nenechávejte mě s botmanem samotnou" upozornila jsem ho "dobře" to bylo jediné co řekl a pak jsme šli v tichosti. Ve vnitř to vypadlo pěkně, líp jak u nás. Ukázal mi všechno, co je potřeba a pak jsme si sedli na gauč a já mu začala vysvětlovat to všechno.
"A prostě se moc v lásce nemáme, kvůli blbostem co se stalo v minulosti" povzdechla jsem si, vysvětlila jsem mu všechno "aha chápu" usmál se smutně "a k tomu zdrhnutí.... mě Erik prostě zamkl v pokoji a nevím proč, prvně mi dá šátek přes pusu, pak mě předhodí přes rameno a jde se mnou do pokoje kde mě hodí na zem, nevím co se stalo" řekla jsem a pokračovala "kvůli toho mám tu modřinu a jsem od krve, ale to je v pohodě" usmála jsem na ulehčení "a furt nechápu ty auta, ale myslím, že vím komu patří. Všiml sis jich?" Zeptala jsem se "jo všiml a vím komu patří, patří" odmlčel se "mafii, boss mafiánovi" řekl s kamennou tváří "jo tak jsem si to myslela dobře a telefon jsem vyhodila při cestě, kdyby si nevěděl" mrkla jsem na něj "ty vole, ty jsi dobrá už jsem se lekl" oddechl si "v pohodě a teď mi řekni pravdu kdo jste?" Musím se na to zeptat "arghh musíš vědět pravdu, jsme další gang, ale kluci to neví a ani vědět nebudou" zněl naštvaně "neboj, nikomu nic neřeknu" udělala jsem to, že jsem jako zamkla pusu a odhodila klíč, zasmál se "dobřee" a dal jsme si povídali o všem možném.

-----------------++++
Eniky beniky kliky bé
Vítám vás zase zde
Začíná se to nějak klubat nebo ne? >.<
Mám dopředu napsané ještě dvě další kapitoly, snad to brzy přidám a nebudu lína (;;;・_・)
Uvidíme se u další kapitoly, pac pac čauu.