Just a dream ? [LOKI CZ FF]

please don't, take me home !✔️

18.

Další den Loki s Thorem odjeli pochytat zbytek těch bytostí a já osaměla jako obvykle.

O nějakou chvíli dříve:

Někdo zaklepal na dveře mé komnaty. „Vstupte“ pronesu a odložím rozečtenou knihu. Když spatřím Thora na tváři se mi objeví úsměv. „Ahoj“ pozdravím ho. „Dobré dopoledne, lady Laro“ mírně se pokloní což mě donutí zčervenat. Pořád si nedokážu zvyknout na ty gesta. „Jsem rád že už je ti lépe“ konstatuje. Přikývnu na souhlas. „Copak tě přivádí v tak krásný den ?“ snažím se aspoň trochu oplatit jeho zdvořilost. „Jen jsem ti chtěl oznámit že já a můj bratr opět odjíždíme na pár dnů pryč. “ smutně se usměje. „Ou aha, tak to hodně štěstí a ať se vám nic nestane“ úsměv mu oplatím. „Jen mě mrzí že tě Loki nemohl poctít svou návštěvou je velmi zaneprázdněn. Každopádně děkuji. Brzo budeme zpátky“ chytne můj hřbet ruky a lehce jí políbí.

Zmínka o jeho bratru mě bodne u srdce. Včera jsem plakala a to hodně, nechápu však co jsem od něj očekávala. Přece jsem nemohla být tak hloupá a myslet si že bude mé ubohé city opětovat. Ale byla jsem. A teď ať se snažím sebevíc city za jeden den nezmizí.

Ani jsem si nevšimla že Thor opustil mou komnatu.

Nyní jsem se procházela prázdnými chodbami paláce. Když dva princové nejsou uvnitř jakoby tu nikdo nežil. Král s královnou jsou velmi zaneprázdněni svými povinnostmi takže je takřka vůbec nevídám, služebné se pohybují jako stín a stráže vypadají jako němé sochy. Žádné přátele jsem si tu nenašla, i když se Sif jsem si celkem rozuměla jako žena s ženou, jenže ta také musela odejít s nimi, přeci jen patří mezi slavné válečníky z Thorovy bandy. S nikým jiným jsem si zde nerozuměla. Možná to je i tím že jsem s Lokim a Thorem trávila tolik času že jsem neměla možnost si zde najít i jiné přátelé.

Po zdlouhavém bloudění nekončících chodeb jsem se vrátila zpět do své komnaty. Málem jsem vykřikla strachem když jsem uviděla na své posteli rozvalující ženu.

Hbitě vyskočila na nohy a můj křik udusila svou dlaní. Když si byla jistá že jsem se uklidnila nechala toho.

„Kdo jsi ?“ zeptám se po chvíli co ženu zkoumavě prohlížím.

Vypadala... zvláštně. Šaty bílé barvy ale rozhodně by nikdo neřekl že jsou svatební a přesto vypadali tak strašně elegantně že by si je kterákoliv dáma oblékla. Na sobě měli vyšívané stříbrné korálky s dlouhými volnými rukávy a bez výstřihu. Její dlouhé blond vlasy byli rozpuštěné až na dva malé copánky v nich upletené. Dosahovali jí až k půli stehen. Musela jsme se uchcechtnout když mi to připomnělo pohádku na vlásku. Její oči však byli o to zvláštnější jedno oko sytě modré ale v možných odlescích vypadalo skoro jak šedé a druhé hnědé se skvrnami zelené. Jakoby se v nich odehrávali všechny barvy. Nebyla nalíčena přesto vypadala jako modelka.

„Říkají mi Liliamh Elisa, ale můžeš mi říkat jen Lili. Jsem něco jako tvoje víla kmotřička“ usměje se a tím ukáže svoje bílé rovné zuby. „Cože ? To není možné víly kmotřičky jsou jenom v pohádkách“ zasměju se. „Stejně jako tohle“ rozhodí rukami okolo. „Takže to ty ?“ přikývne. „Ano to já jsem ti dala tu možnost se zde podívat, protože myslím že by jsi se jinak z toho zbláznila. “ zasmála se. „Ale děj, děj jsem ti neurčovala vše co se tu stalo se dělo díky tvé fantazii a navíc postavy mají svou vlastní hlavu a myšlenky. “ zesmutněla jsem. „Takže to není skutečné“
„Vše je skutečné pokud to tak chceš, přijde ti to jako sen ? Sen ve kterém cítíš skutečné pocity, lásku, bolest, smutek dokonce i dotyky. Mě to přijde dost skutečné. Pravda je jen ta že je to v jiné realitě která ti není souzena, ale díky mě jsi máš tu možnost ji zažít, uniknou krutosti tvého světa a zjistit jaké by to bylo žít zde.“ pohladí mě po tváři. „Proč jste tady ?“ zeptám se z nenadání. „Přišla jsem ti říct že ani tohle netrvá věčně, pomalu je čas se s tímto místem rozloučit i přes to že vím jak se ti tu líbí, tvůj svět na tebe už čeká, ať si to chceš přiznat nebo ne tvá matka tě má ráda a snaží se pro tebe udělat vše, jenomže se nenarodila k tomu stát se ženou s dítětem a proto jí musíš pochopit, stejně jako jsi pochopila Lokiho“ povzbudivě se na mě usměje.

„Ne Lokiho jsem nepochopila snažila jsem se ale je stále stejný nic se za tu dobu nezměnilo. “
„Mýlíš se změnil se. Myslíš že kdyby mu na tobě nezáleželo že by tě zachraňoval že by se o tebe staral. Má jen strach dát najevo své emoce a tak ti ubližuje stejně jako tvá matka. Musíš jen být trpělivá. Možná si myslíš že tu jsi jen pro zábavu ovšem tohle má i hlubší zamyšlení ale na to všechno už musíš přijít sama je jedno jestli zde nebo doma. “ prohodí nakonec a prohlíží si mou komnatu. „Je mi líto co ti musím teď říct ale čas se pro tebe krátí zbývá ti tu poslední den, vím že jsem ti to měla říct dřív ale nešlo to“ smutně se na mě otočí a mě se zmocní panika. „Ne ! Prosím chci tu zůstat, ještě aspoň o pár dní víc, to snad jde zařídit ne ?“ naléhám. „Je mj líto děvče, ale i má moc má své hranice, které nelze porušit. Jak jsem řekla zbývá ti tu poslední den. Využij ho moudře“ viděla jsem jak se mi pomalu ztrácí, ještě rychle pronesla „Zítra před půlnocí čekej u duhového mostu, budu tam“ a najednou byla pryč. Ne, ne, ne, ne ! Chci tu zůstat, nesmí mě poslat zpět !

Jenomže jsem věděla že proti tomu nic nezmůžu a tak jsem se rozhodla udělat věc co mi poradila, užít si to tu.

Zbytek dnešního dne jsem strávila na vyjížďce, ovšem ne na půlnoci protože ten byl s Lokim. Tajně jsem doufala že to zítra dva moji princové stihnou abych se mohla rozloučit. Pak jsem si ještě zašla na čajový dýchánek s Friggou a bloudila v knihovnách si aspoň ještě chvíli užít asgardské kultury.

Ulehla jsem do postele s vědomím že je to naposled a to mě zraňovalo nejvíc.

1024 slov