Stínový klan má dva skvělé válečníky. Větroplašku a Nočního spára. Větroplaška by spára roztrhala na kousky, zatímco on by se pro ni obětoval. A k tomu všemu se léčitelka Stínových Černoflíčka dozví proroctví, od Hvězdného klanu jenž zní:
,Zrádce oh...
Černý spáre... Zašeptal mu něžný hlas do ouška. Za Spárem stála Větroplaška. Rozbušilo se mu srdce při pohledu na tu nádhernou kočku. Otřela se bokem o ten jeho. Spára zaplnil hřejivý pocit. Větroplaška přejela ocasem po jeho rameni a naznačila tak, aby ji následoval. Rozběhla se neznámím směrem. Běžela tak rychle, že ji Spár těžko stačil. Tlapky ho začali ošklivě pálit. Cítil bodavou bolest. Zastavil se a popadal dech. Zvedl jednu tlapku. V jeho polštářcích byli zabodané třpytivé a drobounké předměty. Co tu dělá sklo? Položil sám sobě otázku. Větroplaška stále běžela dál. Počkej! Zavolal za ní. Větroplaška zastavila a ohlédla se za sebe. Její oříškové oči se zabodly do těch jeho, pomněnkově modrých. Jsme jako den a noc, oheň a voda, stromy a déšť... Jeden k druhému patříme a Hvězdný klan nás spojil. Miluji tě, Noční Spáre... Mňoukla Větroplaška a vytvořila se ozvěna.
Spár s trhnutím zvedl hlavu. Zamžoural do denního světla. Ležel ve válečnickém doupěti, stočený na mechu. Byl to jen sen. Povzdechl si v duchu. Tlapky ho stále pálili a cítil v nich ostré předměty. Když se na tlapky podíval, nic tam nebylo. Jeho růžové polštářky byli jen zašpiněné od zaschlého bláta. Ten sen byl tak živý... Kéž by to byla pravda. Kéž by jsi mne milovala, Větroplaško... Pomyslel si a vstal. Noční spár vyšel z doupěte. Nadechl se čerstvého vzduchu a rozhlédl se po mýtině. Co sleduješ? Šťouchl ho ze zadu Štír, jeho přítel. Nic. Mňoukl a vzal si z hromady úlovků myš. Rozdělil si ji se Štírem. Ještě leželi před doupětem válečníků a vyhřívali se na jarním sluníčku. Štír se zaměřil na vchod do tábora. Vyšla z něj černá kočka s hnědým břichem, Stínka. Spár si toho všiml. Co na ni tak koukáš? Usmál se lišácky. Štír se stydlivě obrátil jiným směrem. Líbí se ti? Zavrněl Spár a vstal, aby se protáhl. Ne, nelíbí. To nezakecáš, víš, že poznám když lžeš... Spár otevřel tlamu do obrovského zívnutí. No tak fajn, vyhrál jsi. Mňoukl rozpačitě Štír a začal si čistit srst od zaschlého bláta. Jdi za ní. Pobídl ho Spár a zazubil se. Štír na něj pohlédl pohledem ’no to si snad děláš srandu?,. Tak nic no. Ušklíbl se Spár a pohladil ho ocasem přes tlamičku a odešel. Máš jít se mnou na hlídku. Zabručela vedle něj Větroplaška a měla ten svůj typický nabručený výraz. Půjdu. Zavrněl Spár. Nech si to vrnění pro někoho jinýho. Zasyčela Větroplaška a chystala se na odchod. Snažím se být k tobě jenom trochu milý. Prskl, ale to už ho přerušila Šedinka. Ahojky, co budeme dnes dělat? Poskakovala kolem něj vesele. Nech toho. Zavrčel na ni a trošku vycenil zuby. Šedinka se skrčila a v očích se jí mihl strach. Omlouvám se... Vzdychl a uvolnil se. Šedinka se stále krčila u země. Byla to jeho první učednice a byla ještě dost mladá. Šedinka nakonec pomalu kývla a postavila se. Já jsem takovej myší mozek! Okřikl se v hlavě Spár a šel k východu, kde na něj čekala Větroplaška a propalovala ho pohledem.
