𝐌𝐲 𝐥𝐢𝐭𝐭𝐥𝐞 𝐛𝐨𝐲𝐟𝐫𝐢𝐞𝐧𝐝- 𝐘𝐨𝐨𝐧𝐦𝐢𝐧

27

Usedl jsem do lavice, a svůj pohled jsem stočil na nové příchozího Jungkooka.

Vypadal jinak, ale pořád stejně. Nevím něco mi na něm nesedělo, když si sedal na své místo a pozdravil mě.

Nebyl to jeho typický úsměv, něco se určitě stalo. Problém je že nevím co.

„Jungkookie?" Oslovil jsem ho a čekal až mi oplatí pohled.

„Hm?" Nepřítomně se díval před sebe a vypadal jako by byl ve svým vlastním světě.

„ Co se stalo? Něco se určitě muselo stát, jinak bys nevypadal takhle" poukázal jsem na jeho smutný obličej.

„Nic Chim Chime" usmál se na mě, ale i slepý by poznal že se něco děje.

Chtěl jsem se ho dal vyptávat, ale to by nesměla začít hodina s Yoongim.

To mi připomíná že jsem díky faktu že má přítele, probrečel několik hodin.

Ale pak mi něco došlo.

To že má přítele neznamená, že s ním nemůžu flirtovat. Však on to dělal taky! A náhodou mě se nic nestane, já nikoho nemám. To on má přítele, a při troše štěstí se s ním díky mě rozejde.

Ne že bych byl nějaký rozvračeč vztahů, to ne. Ale prostě když něco chci tak to i dostanu. A momentálně chci pana učitele.

Ne že by mi nebylo Hoseoka líto to ne. Mě kdyby někdo chtěl přehrát kluka, tak mu asi vyškrábu oči, ale Hoseok nevypadá na takovej ten žárlivej typ.
Vsadím se že ve vztahu je on ten bottom.

„Jimine, vnímáte mě?" Vyrušil mě z mého přemýšlení Yoongi.

Na chvilku jsem se pozastavil nad jeho vykáním, ale pak mi došlo že musí dodržovat etiketu slušného chování tady ve škole. Přece jenom je to můj učitel.

„Ano pane učiteli" byl nezvyk mu vykat na zpátek, nejradši bych mu tady přede všemi řekl : miláčku, zlatíčko, kočičko a tak podobně.

„No to vidím.. žákovskou a k tabuli" zamručel a protřel si kořen nosu.

Dneska měl nějakou špatnou náladu. Že by ho naštval Hoseok? Upřímně v to doufám.

Bez řečí jsem se zvedl ze židle, a došel k němu. Nezapomněl jsem kroutit prdelí, a děkovat bohu že jsem si dnes vzal tak úzký, černý rifle, kde mi vyniká zadek, a krásně obkreslujou boky.

Podal jsem mu žákovskou na katedru a postavil se před ní. Yoongi seděl na židli, takže musel zvednout hlavu aby na mě viděl.

Je hezký že pro jednou je menší než já.

Dal mi nějaké otázky, na které jsem překvapivě měl i správné odpovědi, což ho nespíš potěšilo, a už se netvařil tak podrážděně.

Poslal mě si sednout, a nemohl jsem si nevšimnout že když jsem odcházel tak mi koukal na zadek.

Provokativně jsem se víc prohl v zadech a kroutil bokami.

Když jsem si sednul setkal jsem se s jeho pronikavým pohledem, a musel jsem se usmát když si skousl ret.

Zbytek hodiny proběhl v pořádku a v tichosti. Myslel jsem že usnu, ale to by mi nesměl Yoongi říct ať se za ním stavím v kabinetě.

Rychle jsem si pobalil věci, a vyrazil do jeho kabinetu.

Zdravím! Jak se líbila kapitola?.