Ochráním tě (DOKONČENO✔️)

I. Útěk

SOUČASNOST

Taryet

Zachraň se.

To bylo to jediné, co mi teď neustále znělo v hlavě. Musela jsem se zachránit.

Ve vlčí formě, kterou částečně ovládala má vlčice Anais, jsem utíkala lesem a neohlížela se, na krk mi dýchala jistá smrt.

Slyšela jsem, a dokonce i cítila, jak se ke mně všichni přibližují.

Vrčení, štěkání a vytí mě utvrzovaly v tom, že pokud nepřekročím hranice mezi smečkami, neuniknu jim.

Celé mé tělo hořelo horečkou a můj zrak se rozostřoval. Rány štípaly, pálily a řezaly.

Normálně by si s nimi má vlčí regenerace poradila, avšak v mé situaci nemělo mé tělo čas se zotavovat.

Já i Anais jsme již byly obě vyčerpané, avšak pokud jsme chtěly přežít, musely jsme běžet dál.

Má smečka byla blízko a já utíkala skrz území už minimálně půl hodiny.

Chtěla jsem si odpočinout. Nešlo to.

,Vydrž ještě chvíli, Taryet, za chvíli budeme v bezpečí,' ozvala se Anais a já věřila, že má pravdu.

Anais měla lepší smysl pro orientaci, a tak věděla lépe než já, kde jsme a kde budeme.

Neměla jsem důvod o jejích slovech pochybovat, avšak o jejím zdraví ano.

Bála jsem se, že pokud Anais překročí své síly, tak se kvůli tomu obě zhroutíme a nebudeme schopné vůbec ničeho.

Po mé levé straně jsem slyšela zlostné vrčení obrovského bílého vlka a tmavě šedé vlčice. Vlk mého otce hlasitě vyštěkl, a skrz vlčí frekvenci ke mně dolehlo: ,,Za tohle zaplatíš, ty zrádkyně!"

Vlčice mé matky jen souhlasně zavyla.

,Anais,' zoufale jsem zakňučela.

,Ještě malý kousek,' odpověděla mi a přišlo mi, že je zoufalejší, než já.

,,Chyťte ji a zabte!" Ozval se rozzuřený hlas našeho Alfy, skrz vlčí frekvenci, který se ke mně rychle blížil.

,Kličkuj!' Poradila mi má vlčice, a já skutečně začala mezi stromy rychle kličkovat.

Každou chvíli jsem měnila směr a bylo jen otázkou času, než se v tom sama zamotám a do jednoho ze stromů vrazím.

Už jsem tomu nestihla zabránit a vřítila jsem se prudce do trnitého křoví. Jako by má šedo-modrobílá srst nebyla už tak dostatečně zohavená krvavými ranami a šrámy od tesáků a drápů vlků ze smečky.

Ach jak jsem se do téhle situace dostala?! Proč jsem jen ihned nešla na potrat?! Proč jsem šla za mou matkou s naivní představou, že mi pomůže tu záležitost vyřešit?!

Proč jsem hloupě věřila, že mi smečka pomůže?!

Byla jsem naivní, když jsem za matkou přišla s nadějí, že mi pomůže mou záležitost vyřešit, a oznámila jsem jí, že čekám dítě.

Zezačátku byla nadšená a chtěla vědět, proč jsem jí o své spřízněné duši neřekla dřív. Avšak jakmile jí došlo, že žádnou spřízněnou duši nemám, a to dítě bylo jen... Rve mi srdce mé vlče tak označit... Nedopatření z jedné noci v klubu, byla úplně nepříčetná.

Naváděla mě, abych šla na potrat, že nemohu být samoživitelkou a ještě k tomu s vlkem, který není v naší smečce a ani ho neznám.

Jenomže když jsem odmítla, tak mě označila za hanbu rodiny a celé smečky, dozvěděl se o tom můj otec a poté i Alfa, který mě označil za zrádkyni a odsoudil k smrti...

Vlci měli dovoleno mě napadat až do doby, než přijde den mé smrti. Oddálil ji, abych se vykoupala v hanbě a ponížení, vlci toho využili a začali mě napadat.

Brzy jsem ztratila sílu dál s nimi bojovat a dala se na útěk.

,Už! Už vidím hranice a cítím pachové stopy!' Zavyla radostně Anais a mě spadl ze srdce obrovský kámen.

Konečně jsem překročila hranice smeček a já pokračovala v běhu, zatímco ostatní se zastavili na hranicích a rozzuřeně vrčeli a vyli.

Vyzývali mě, abych se okamžitě vrátila, ale já běžela dál. Musela jsem uniknout. Až na neutrální půdu, která se nacházela za hranicemi území této smečky.

Jenomže jakmile Anais došlo, že už nás smečka nepronásleduje, zmírnila krok a začínala se vydýchávat. Naše vlčí březost nám dávala zabrat.

Můj krok ztěžkl a zpomalil. Cítila jsem, jak Anaisina moc nad naším tělem slábne.

,Ne, Anais, vydrž to ještě chvíli. Musíme odsud zmizet,' zakňučela jsem, když jsem cítila, jak se obě přemáháme k tomu zůstat vzhůru.

,Promiň, Taryet...' Omluvila se má vlčice a já už vnímala jen díky lidským smyslům.

Proměnila jsem se zpět v člověka a já ztěžka šla dál, zavíraly se mi oči a štípaly mě v nich slzy, avšak já se snažila držet.

Bohužel se mi později podlomily kolena a já dopadla ztěžka na zem, přestože jsem se přemlouvala, abych šla dál a unikla nepřátelům.

Lehla jsem si na bok, stočila se do klubíčka a objala své břicho pažemi. Zakňučela jsem bolestí a už jsem jen sotva vnímala přibližující se pachy vlků z místní smečky.