Ochráním tě (DOKONČENO✔️)

XX. Přeživší

Taryet

Catherine mě vedla úplně neznámými chodbami, o kterých jsem neměla ani potuchy, že existují, na to, že jsem tu žila celý svůj život.

,,O těchto chodbách jsem ani nevěděla," řekla jsem do zvuku kroků, které se chodbou rozléhaly.

,,Tyhle chodby vybudoval Sebastian, aby při nebezpečí bylo kudy utéct. Ať už před jinou smečkou nebo před živelnými pohromami," odpověděla mi má bývalá Luna a já pokývala hlavou. ,,Hlavně pro nás dva," dodala s já si musela odfrknout.

,,Samozřejmě. A smečka ať klidně zemře..." Poznamenala jsem kousavě.

,,Vždyť víš, jaký Sebastian je," povzdechla si Catherine a na to jsem jí neodpověděla. Co bych na to měla říct? Nebylo fér, aby si oni dva zachránili zadky a zbytek smečky by zemřel, protože by nebylo úniku.

Tiše jsem zavrčela a podívala se na dveře, které před námi byly. Catherine k nim přistoupila a chvíli se prala se zámkem, který na nich byl.

Pak už nás ozářilo světlo, i když si nejsem jistá, jestli se noční krajině osvícené dorůstajícím měsícem dá říkat světlo, zvenčí a obě dvě jsme vyšly ven.

Do nosu mě udeřil pach smrti a krve míšený s čerstvým vzduchem a svobodou.

Rozhlédla jsem se okolo sebe a zničehonic se přede mnou objevila známá postava, jejíž pach se teď mísil s pachem krve.

,,Vida, vida, vida. Moje ztracená dcera se vrátila," zavrčel pobaveně můj otec, který se před námi tyčil. Na to, že už byl celkem starý, tak jeho fyzička by se vyrovnala fyzičce mladého vlka.

Zbledla jsem jako stěna a podívala se vyplašeně na Lunu Catherine. Ta se zamračila, popadla mě za ruku a tlačila směrem k otci. ,,Tady ji máš, Henry."

,,Co to-?! Ne!" Vyjekla jsem a do Catherine jsem vrazila, ona mě pustila a já se dala rychle na útěk.

,,Přede mnou se neschováš, Taryet!" Zaječel na mě. Začala jsem kličkovat mezi stromy. Mé smysly mě ale varovaly, že se drží za mnou.

Catherine mě zradila! Ze spárů svého druha mě odvedla do spárů mého otce! Proč?!

,,Holdene!" Volala jsem ho pomocí vlčí frekvence, ,,Holdene, jsem venku, někde za sídlem v lese! Je mi v patách můj otec! Prosím!"

Z očí se mi draly slzy na povrch a začaly stékat po mých tvářích, doufala jsem, že naše pouto je dost silné na to, aby mě slyšel.

,,NECHTE JI!" Zavyl zničehonic někdo, jehož hlas jsem už někde slyšela, ale já vůbec nevěděla kde.

Uslyšela jsem bolestné vřísknutí a poté vytí. Ohlédla jsem se a viděla, jak se vlk někoho z Holdenovy smečky vrhá na vlka mého otce.

,,Držím tě!" Ozvalo se zničehonic u mého ucha a já se ocitla v hřejivé pevné náruče mého druha, kterého bych poznala i na míle daleko.

Vyděšeně jsem vyjekla, když se vlk z naší smečky vrhl na mého otce a Holden mi na to svým tělem zabránil ve výhledu. Měla jsem jen tu možnost všechno slyšet. Vrčení, štěkání, lámající kosti, trhání látky a rvaní masa.

,,Bohyně, Holdene!" Zanaříkala jsem a vzlykala mu do rozcupovaného trika.

,,Už je to dobré, Taryet. Jsi u mě, už se ti nic nestane," zašeptal mi do ucha a já v dlaních pevně sevřela zbývající látku jeho trika.

Boj skončil, to jsem poznala podle těžkého dechu vítěze. Vlk, který vyhrál, chvíli kňučel a poté jsem slyšela Christianův hlas: ,,Je mrtvý..."

,,To vidím," zavrčel Holden a já se nepatrně otočila, abych se podívala, co Christian mému otci udělal, avšak do výhledu mi Christian vstoupil se slovy: ,,Nechceš to vidět, Luno."

,,Půjdeme domů," rozhodl Holden, vzal si mě do náruče a vydal se zpět k hranicím. Mně přepadla neuvěřitelná únava. Zívla jsem si, objala jsem ho okolo krku a on mě k sobě více přivinul.

,,Teď už bude dobře," vydechl Holden a to bylo to poslední, co jsem slyšela, než jsem se poddala spánku.

Holden

Ucítil jsem, jak se v mé náruči zcela uvolnila. Pohlédl jsem na ní, vypadala jako nevinné spící dítě. Byla nádherná a byla moje. Nejkrásnější vlčice, kterou jsem kdy viděl.

Pousmál jsem se a šel jsem až ke své smečce, která se stala tou vítěznou.

,,Alfo? Co uděláme s ní?" Zeptal se jeden z bojovníků, kterým se povedlo chytit Sebastianovu manželku.

Pohlédl jsem na hnědovlasou ženu, která tiše vrčela a vzpírala se bezúspěšně síle mých vlků. Můj pohled potemněl. ,,Zabít."

,,No tak moment! Zachránila jsem Taryet před Sebastianem!" Ozvala se ihned na protest a já nadzvedl obočí.

Beta po mém pravém boku se sarkasticky uchechtl: ,,Vážně? A pak jsi ji chtěla předat jejímu otci. Tomu tedy říkám záchrana."

Já s ním jenom souhlasil. Tahle vlčice byla stejně proradná jako Sebastian. Možná nevraždila a nebyla schopná nikomu ublížit, ale zradila Taryet.

,,Dobrá. Zabijte mě. Je mi to fuk, se Sebastianovou smrtí jsem vše ztratila," zavrčela nenávistně hnědovlasá bývalá Luna Claudantské smečky. Jenomže pak pozvedla hlavu a podívala se mi do očí. ,,Ale pro Vás mám zprávu, Alfo Holdene."

Nebezpečně jsem zavrčel: ,,Ano? Nepovídej..." Bylo mi fuk, že jí tykám, ona byla náš vězeň a její postavení se po Sebastianově smrti nedalo brát vážně, přestože byla jistojistě vlčice schopná smečku vést.

,,Tvůj otec tě pozdravuje... A těší se, až poprvé spatří své vnouče." V očích se jí posměšně zablesklo.

Já nasadil kamennou tvář, avšak uvnitř mě polil studený pot.

,,Zabít," řekl jsem chladně a sledoval popravu hnědovlasé ženy. Podíval jsem se na smečku. ,,Zajměte všechny přeživší ze Sebastianovy smečky a odveďte do našich cel. Zítra rozhodnu, co s nimi."

Pak už jsem se vydal rychlým krokem zpět na své území. Se mnou ale držel krok Christian, který se zeptal na to, na co jsem nechtěl, aby se zeptal: ,,Myslíš, že to myslela vážně? Mohl by se tu tvůj otec objevit?"

,,Jestli se objeví, tak musíme být připraveni... Hlídky posílíme, zvýšíme Taryetinu ochranu," odpověděl jsem chladně a podíval jsem se na Christiana, který kývl na souhlas.

,,Nikdo nebude vyhrožovat mé rodině. A už vůbec ne můj otec."

/Už nám chybí jen 11 kapitol + Epilog. 😏 Chtěli byste Charakter ask?
Pokud ano, tak pište otázečky pod tuto kapitolu i kapitoly následují (když vás napadne se zeptat na něco dalšího), moje vlčátka.

Dávám vám čas až do čtvrtka, v pátek Character ask vydám. 😊

Wolfy🐺\