Ochráním tě (DOKONČENO✔️)

VII. Druhý útěk

Holden

,Co tě to u Bohyně popadlo?!' Vyjel jsem na Ircase, když jsem opustil nemocniční křídlo a zapadl do svého bytu v nejvyšším patře smečkového sídla.

,Neovládl jsem se,' zavrčel podrážděně můj vlk a trucovitě se mým směrem otočil zády.

,Ircasi, tu dívku neznáme! Je z Claudantské smečky a ještě k tomu jí jde po krku Sebastian!' Zuřil jsem.

,O to větší důvod jí mít u sebe a přivlastnit si ji!' Vyjel na mě a já se zastavil v pohybu.

,Co?'

,Když ji označíme za naši spřízněnou duši a Lunu smečky, Sebastian ji nechá žít, protože má dostatek rozumu, aby naší smečce nevyhlašoval válku!' Vrčel celou dobu naštvaně a já polkl. Na tom, co říkal, něco bylo. ,Když ji neoznačíme za svou, vyhlásí nám válku za to, že u sebe skrýváme jednu jeho vlčici, a smečka by se proti tobě obrátila, protože by nikdo z vlků nechápal, proč tak urputně bráníš jednu malou claudantskou vlčici před její smrtí a vlastním Alfou!'

Z jeho naštvaného tónu mě začínala bolet hlava, ale chápal jsem, co tím chce říct. A musel jsem mu dát za pravdu. To, co říkal, dávalo bohužel smysl.

Proto už Christian se netvářil nadšeně, když jsem řekl, že své postupy budu muset promyslet...

,Mysli, Holdene. Ona zemře a přijdeš o smečku, pokud si ji nenecháme u sebe jako Lunu smečky a naši spřízněnou duši. A cítíš stejně hodně jako já, že to chceš. Oba si ji chceme označit...'

Ztěžka jsem dosedl na pohovku a zadíval se na černou obrazovku televize přede mnou.

,Jenomže já za ní nemůžu jen tak přijít a říct jí to...' Opřel jsem se lokty o kolena a vložil si obličej do dlaní.

,Ne. To nemůžeš. Akorát bychom ji vyděsili. Musíme jí dát čas se zde rozkoukat... Ale rozhodně bych udělal jednu věc.'

,Jakou?' Zeptal jsem se a protřel si oči.

,Vezmeme ji k sobě. A postaráme se o ní jako o hosta. Nemusí být pořád zavřená v tom nemocničním pokoji... Dej jí její vlastní pokoj,' s tím se stáhl do pozadí a nechal mě samotného s mými myšlenkami.

Měl pravdu. To je dobrý nápad!

Vstal jsem z postele a šel jsem zase zpátky tam, odkud jsem před chvílí přišel. Prolezl jsem celý dům až k nemocničnímu křídlu a zaklepal na dveře od Alexandriny pracovny. Otevřel mi Augustin.

,,Alfo? Co tady-"

,,Kde je Alexandra?" Zeptal jsem se a proklouzl jsem bez vyzvání okolo něj dovnitř.

,,Zrovna s tou vlčicí. Kontroluje ji, jestli je vše v pořádku... Měla obavy," odpověděl mi a já chápavě přikývl.

Posadil jsem se na židli, složil jsem ruce do klína a tiše si povzdechl.

,,Mohu se, Alfo, zeptat, co se děje? Proč jste se ihned vrátil?" Zeptal se mě bývalý smečkový lékař.

Vzhlédl jsem k němu a ztěžka vzdychl. ,,Ta vlčice... Taryet Deverauxová... Cítím, že je má spřízněná duše."

Augustin přede mnou přestal dělat svou činnost, srovnávání kartotéky, a otočil se ke mně s obrovským překvapením ve tváři. ,,Opravdu?"

,,Ano... Problém je v tom, že ona to neví... A napadlo mě, že bych ji vzal k sobě-"

,Ne. Napadlo to mě,' ozval se uraženě Ircas.

,,Aby nebyla stále v tom nemocničním pokoji a cítila se více komfortně."

Bývalý smečkový lékař chápavě přikývl a musel se usmát. ,,Myslím, že tohle přání Vám Alexandra neodepře. Smečka Lunu jedině uvítá."

Jemně jsem přikývl. ,,To nejspíš ano."

Otevřely se další dveře od kanceláře a objevila se Alexandra. Překvapeně zamrkala, když mě spatřila. ,,Alfo?"

,,Já vím. Před chvílí jsem odešel. Ale Alexandro," se zcela vážným výrazem jsem vstal a přistoupil k ní. Vnímal jsem, jak se mírně přikrčila a sklopila pohled.

,,Jak je na tom Taryet?" Zeptal jsem se nejprve. Dostalo se mi kladné odpovědi: ,,Už je jí v rámci možností dobře. Jen stále chce odejít."

,,To neudělám. Nepustím ji," zavrtěl jsem hlavou.

,,Ale Alfo, ona je vlčice co-"

,,Utekla ze své smečky. Od Claudantů. Ano, já vím. Ale také je má spřízněná duše," vydechl jsem a sledoval, jak se Alexandriny oči rozzářily poznáním.

,,Nemohu ji nechat odejít, když patří sem."

Ona chápavě přikývla. ,,Můžete k ní jít. Ale opatrně, prosím."

Na to jsem přikývl já a zamířil do Taryetina pokoje. Jenomže mě v pohybu zastavil zvuk tříštění skla.

V tu chvíli se ve mně Ircas probral, aniž bych stihl zareagovat, stihl přebrat kontrolu a rozeběhl se za tím zvukem. Za mnou se rozeběhla i Alexandra, která to také slyšela.

Bez rozmýšlení jsem vtrhl do pokoje a viděl jen prázdnou místnost. Až na okno, v němž bylo rozbité sklo.

Bezmyšlenkovitě jsem se k němu rozeběhl. Pochopil jsem, proč ho rozbila. Bylo zajištěné, aby nešlo tak snadno otevřít na plno. Nechal jsem Ircase aby ho svou vlčí silou vyrval a vyklonil se z okna ven.

Taryet nikde nebyla, ale zůstaly za ní stopy po krvi.

,,Doprdele!" Zaklel jsem a otočil se na Alexandru. ,,Najdi stopaře a okamžitě jim dej něco, na čem by mohl být Taryetin pach. Řekni jim, že tu dívku už hledám a ať ji hledají také, ale ať jí neubližují!"

S tím jsem vyskočil z okna a během té krátké chvíle jsem se přeměnil. Dopadl jsem na všechny čtyři tlapy a rozeběhl se za pachem posečené trávy a citrónu.