Ochráním tě (DOKONČENO✔️)

VIII. Má Luna je těhotná

Taryet

Musela jsem pryč. Nemohla jsem čekat, až mě propustí a riskovat, že je Sebastian napadne nebo vyzve k tomu, aby mě mu předali.

Alfa se vyjádřil jasně, že mě ale pustit nechce, jenže já nemohu dopustit, aby kvůli mě jeho smečka stanula v boji proti Sebastianovi.

Rány, které jsem již měla zacelené, se kvůli proskočení okna opět otevřely a má modro-šedobílá srst opět začínala být ulepená od krve.

Navíc jsem špatně dopadla na přední tlapy, a tak jsem i teď navíc kulhala na přední tlapu.

Anais na mě celou dobu vrčela a vyla, ať se vrátím, že tohle je ta největší chyba, kterou jsem mohla udělat, ale já ji neposlouchala.

Musela jsem se stát samotářkou, přestože to bude pro mne i mé dítě velice těžké.

Čím víc jsem se od smečkového sídla vzdalovala, ti víc ve mně hlodala nenávist k sobě samé a touha vrátit se.

Avšak nemohla jsem polevit. Cítila jsem, že se ke mně něco blíží.

A nebude to vlk!

Vyděšeně jsem začala zpomalovat, když se přede mnou objevil medvěd. Začala jsem prudce zastavovat až jsem rozrývala tlapami hlínu a listí.

Obří koule hnědých chlupů ke mně zatím stála zády a já tak měla nějakou šanci k útěku.

Jenomže to by mi to Bohyně nesměla stížit a pod tlapu se mi dostala větev, která pod mou vahou křupla.

Ztuhla jsem a má srst se zježila. Uslyšela jsem vrčení a tak jsem se opatrně otočila. Medvěd se ke mně otáčel a už když mě viděl, tak hlasitě zařval a vydal se ke mně.

'Sakra!' Až když jsem slyšela svou vlastní ozvěnu, jsem si uvědomila, že jsem zavyla o pomoc.

Nemohla jsem bojovat. To byla sebevražda. Dala jsem se na útěk.

Začala jsem přes medvědem utíkat zpět směrem, kterým jsem před chvílí přiběhla.

Holden

Byl jsem o něco napřed před svými stopaři a věřil jsem Ircasovým instinktům, když mé mohutné krémově hnědé tlapy dopadaly do listí a hlíny.

Smečka však dokázala být občas opravdu rychlá a brzy mě dohonila.

,,Alexandra říkala, že máme najít podle Vašich rozkazů vlčici z Claudantské smečky, Alfo," ozval se skrz vlčí frekvenci můj nejlepší stopař a já přitakal.

,,Přesně tak. Ta vlčice utekla před svou smečkou a my ji u sebe ukryli. Chce utéct, ale to já nemohu dovolit! Najděte ji!" Víc zatím vědět nepotřeboval. Až ji budeme mít zpátky u sebe, tak smečce prozradím, že Taryet je více než vlčice, které jsem poskytl azyl.

Ircas uvnitř mě byl nepříčetný a já si byl jist, že by byl schopný zabíjet kohokoliv, kdo by jí ublížil.

Secvakl jsem naprázdno tesáky.

,Najdem ji,' ujistil mě pevně Ircas a já mu věřil, protože tohle byla pravda.

A když ke mně dolehlo vytí o pomoc, moje tělo na chvíli zpomalilo a mé srdce přestalo tlouct.

Moje smysly se poté rozejly na plné obrátky a rvaly na poplach. Taryet je v nebezpečí! Musíme se k ní dostat včas!

Brzy se mi naskytl hrůzostrašný pohled na obřího medvěda, který zrovna svou mohutnou tlapou praštil Taryet do boku, až má spřízněná duše odlétla několik metrů od něj a dopadla na zem bez jediného hnutí.

,Ne! Taryet!' Rozezleně jsem zavyl a rozeběhl se na toho medvěda přímo bez jediného myšlení. Mé smysly řvaly, že musíme mou družku ochránit a Ircasův instinkt mi říkal, že tohle je velice špatný nápad, ale já nad tím nepřemýšlel, musel jsem ji ochránit.

Já i ostatní vlci ve smečce jsme se na medvěda vrhli se vší vervou a když jsem měl jistotu, že se vlci o toho medvěda postarají, přiběhl jsem k Taryetině nádherné šedo-modrobílé vlčici a poklekl k ní.

Slyšel jsem její chrčivý dech, což mě jen uklidnilo v tom, že dýchá a žije. Prsty jsem zabořil do její srsti a opatrně zkontroloval, zda nemá žádné vážně zranění. Zdálo se, že je jen pořezaná, což je něco, s čímž si její regenarce poradí.

Pak jsem si ale všiml její podivně zkroucené přední tlapky a bylo mi jasné, že tohle nebude jen naraženina.

,Bude v pořádku,' ujistil mě Ircas. Měl jsem strach, takže se mi tomuhle hůř věřilo. Doufal jsem, že má pravdu.

Ohlédl jsem se za svými vlky a sledoval, jak medvěd padá mrtvý k zemi. Tiše jsem si oddechl a pozoroval, jak se moji vlci mění zpět v lidi a jdou ke mně.

,,Alfo, to je ta vlčice?" Zeptal se jeden z mých nejlepších stopařů a já mlčky přikývl.

Prohrábl jsem prsty její srst i na zádech a břiše abych se ujistil, že je skutečně bez vážných poranění.

Jenomže na malý moment jsem se zastavil u jejího podivně vybouleného bříška a já celý ztuhl.

Ircas uvnitř mě podivně mlčel a já začínám mít špatný pocit. Dál jsem jí hladil po břiše a doufal, že se mi to jen zdá.

Až teď jsem si uvědomil, co její pach tak podivně mění, přestože převládá čerstvě posečená tráva a citrony, tak jsem cítil ještě něco dalšího a teď jsem už věděl, co...

Má družka. Má spřízněná duše. Má Luna. Vlčice, co utekla kvůli naší společné noci ze smečky...

Ona...

Pevně jsem zavřel oči.

Ne, to nemohla být pravda!

'Musela jsem ze smečky utéct, abych nás zachránila. Musela jsem pryč, jinak by nás zabili!' Zopakoval jsem si jednu z jejích vět v duchu a mě už konečně došlo, proč používala ve svém případě množné číslo.

MÁ LUNA JE TĚHOTNÁ!