Řekni Mi Že Mě Miluješ

-12-

Vzbudila jsem se a polštář, mi dělal Dylan. Chtěla jsem se zvednout, ale bylo  to až moc pohodlné. Uvelebila jsem se ještě více, jenže v tom mi zabrněl telefon. Spícího Dylana jsem se snažila nevzbudit mým pohybem, který jsem teď vykonávala. Nahla jsem se ke stolku a podívala se na displej telefonu.

Táta: kde jsi!? Je už deset hodin!

A sakra. Úplně jsem zapomněla na čas. Rychlostí blesku jsem vstala z postele. Tím se ale probudila i spící Růženku.

" Kam jdeš?" Zeptal se svým rozespalým hlasem. Lehce jsem se usmála, ale přitom si balila.

" Domů. Spali jsme nějak dlouho" posbírala jsem si svých pět švestek a přes sebe si navlékla mikinu. Dylan mezitím pomalu vstal a přešel ke mně.

" A musíš" objal mě ze zadu a ruce mi dal na boky. Jeho teplý dech jsem cítila na svém krku. Ihned mi vyskákala husí kůže po celém těle.

" Ano, musím. Táta mi už naštvaný psal" řekla jsem celou pravdu. Sice jsem nechtěla, ale zítra je zase škola, a to kazí všechny plány.

" A co kdyby jsi mu řekla, že jsi u Evelyn" řekl a batoh mi vzal z ruky. Dal ho zase za místo, kde byl a opět přešel ke mně.

" Dylane, já nevím" sedla jsem si na jeho židli. Byla pohodlná, přesně proto jsem na ní zaujala místo.

" Ale no tak, život je nuda bez lhaní" klekl si ke mně aby mi viděl do očí. Náš oční kontakt byl silnější, než cokoliv jiného. Dal mi ruce na stehna a palcem mě po nich i pohladil.

" Ty o tom něco víš, co?" Zazubila jsem se na něj. Otočila jsem trochu karty. Nejraději bych teď jeho obličej vyfotila.

" Tak co, napíšeš mu?" Udělal na mě psí oči. Tenhle pohled mě vždy dostane na kolena, protože Max ho umí až moc dobře.

" Já tě tak nesnáším" rozesmála jsem se a skočila na něj. Ten to ale nečekal a tak i semnou spadl na zem. Začal se taky smát, a to mě rozesmálo ještě více. Váleli jsme se na zemi a umírali smíchem. Do toho mě ještě Dylan začal lechtat, no a to už jsem moc nezvládala.

" Stop! Stop!" Křičela jsem mezi mým smíchem. Konečně se nade mnou slitoval a zanechal své činnosti. Já se zvedla ze země a v batohu hledala telefon, který jsem už měla zabalený. Rozklikla jsem chat se svým otcem a začala psát.

Uběhlo pár minut a telefon mi opět zabrněl. Držela jsem si sama sobě palce.

Táta: Je ti jasné, že zítra je škola? Spi kde chceš, ale do školy půjdeš!

Usmála jsem se nad touto zprávou a otočila se na Dylana, který se upřeně koukal do telefonu. Sedla jsem si vedle něj na postel a udělala smutný obličej. Trochu si z něj vystřelíme.

" Musím domů" opřela jsem si hlavu o jeho svalnaté rameno. Jeho zklamaný obličej, je určitě vtipný.

" Aha, tak já tě odvezu" řekl smutným hlasem a dal mi pusu do vlasů. Vstal z postele a podíval se na mě. Propukla jsem smíchu.

" Ty seš taková-" nedořekl to, protože skočil ke mně na postel a začal mě opět lechtat. To mám asi za to. Snažila jsem se bránit, jenže všichni asi víme, že to bylo úplně zbytečné. Ale po chvíli jsem se nějakým způsobem jsem se z jeho sevření dostala a spadla na zem. Dylan se ihned přestal smát a podíval se na mě. Ale v tu chvíli, co se na mě podíval jsem se opět začala nehorázně smát.

Stále jsem ležela na zemi a smála se. Jenže v tu chvíli jsem slyšela zvuk kliky. Ihned jsem utichla a podívala se na kluka, který byl nade mnou. Ten vztyčil ukazováček a přiložil ho k svému rtu na náznak toho, abych teď byla zticha. Ukázal mi, ať se schovám pod postel. Tam jsem se taky schovala a držela si ruku na puse. Chtěla jsem se smát, ale přitom jsem se taky bála.

" Dále" zakřičel Dylan směrem na dveře, které se po chvilce taky otevřeli. Slyšela jsem jenom kroky, hlas jsem rozpoznat nemohla.

" Vrátíš mi už ten časák? Čekám na něj už alespoň týden" promluvil neznámý. Je to kluk, to víme. Nebudou to jeho rodiče, protože proč by tohle rodič říkal? Že by sourozenec? Ani nevím, že nějakého má.

" No jo" odsekl Dylan a zvedl se z postele. Jeho hlasité dupání semnou lehce hýbalo. Slyšela jsem jen otevření šuplíku, a zase zavření.

" Na, a už sem laskavě nechoď" řekl hrubě a sedl si opět na postel. Ležela jsem a doufala, že člověk už odejde.

" Nazdar" řekl snad poslední slovo pan záhadný a vzal za kliku. Už jsem chtěla něco říct, ale člověk asi jen stál mezi dveřmi.

" Mimochodem, nepožíváš náhodou novou voňavku?" Zasmál se a pak už jen zavřel dveře. Ten smích mi byl sakra povědomý. Vylezla jsem z pod postele a sedla si na kraj postele. Koukala jsem z okna a přemýšlela.

" Kdo to byl?" Zeptala jsem se po pár sekundách ticha. Otočila jsem se na Dylana a čekala, na jeho odpověď.

" Je to dlouhý příběh, ale je to můj nevlastní brácha" přesunul se ke mě. Lehl si a hlavu měl přesně u mého stehna. Nevěděla jsem, že má nevlastního sourozence. Ale je pravda, že jsme si nikdy pořádně nepromluvili.

" Aha, a jak se jmenuje?" Chtěla jsem se dozvědět více, nebo dneska večer neusnu. A zítra ráno kruhy pod očima mít opravdu nemůžu.

" Nechceš už jít spát? Jsem hrozně unavený" zaúpěl a obmotal mi ruku okolo mého boku.

" Dylane" řekla jsem na oko naštvaně a podívala se na něj. Jenže tomu se už pomalu zavírali jeho oční víčka.

" Jmenuje se Josh.." řekl a otočil se na druhý bok. Chvíli mi to trvalo, ale pak mi to došlo.

-----

Nazdárek! Tahle kapitola je celkem zajímavá, a snad mě nezabijete, že jsem ji tady rozdělila;)

Jinak chtěla bych poděkovat za těch pár přečtení, které máme<3

ps: omlouvám se za gramatické chyby

Vase helca!