Řekni Mi Že Mě Miluješ

-22-

Sedla jsem si do lavice a vytáhla telefon. Od včerejška jsem se s Dylanem nebavila, je to divný. Nevím, co si mám o něm myslet.

Zazvonilo na hodinu a do třídy vešla učitelka. Celá třída se zvedla. Po jejím povolení jsme se zase posadili a čekali, co se bude dít.

" Vymyslela jsem pro vás menší projekt. Budete ho vypracovávat ve dvojicích mnou zvolených" dořekla a mě se sevřel žaludek. Takovýhle projekty přímo nesnáším. Ještě když dvojice jsem vybrané.

" Teď vám přečtu ty dvojce a prosím, aby jste si k sobě rovnou sedli" nařídila učitelka a já čekala, až přečte mé jméno.

" Brynn Simmonsová a Dylan Harrison" vyslovila mé jméno, a i druhé. Otočila jsem se na Dylana, který se vítězně usmíval. Zvedla jsem se a zaujala místo vedle něj. Tím jsem taky seděla za Rachel, která na mě vražedně civěla.

" Teď vám dám čtvrtky, a můžeme na tom začít. Ale dnes to nestihnete, proto si to vezmete domů a ještě dnes na tom budete pracovat" začala učitelka rozdávat velké čtvrtky. Dostali jsme i tu naší, a já do ruky vzala tužku.

" Tak, o čem to bude?" Protože nám učitelka nic konkrétního nezadala, můžeme psát úplně o čemkoliv.

" Nechceš to vymyslet ty? Já jen budu koukat, jak to děláš" usmál se a položil si ruku na mé stehno. Lehce zmáčkl, přičemž jsem na něj vykulila oči. Ruku jsem mu odstrčila a snažila se soustředit na práci.

------

Vyšla jsem ze školy a nadechla se čerstvého vzduchu. Byla jsem ráda, že jsem konečně volná, jenže vedle mě se objevila osoba.

" Jdeme dodělávát ten projekt?" Usmál se Dylan a chytl mě okolo boku. Byli jsme před školou, proto jsem se z jeho sevření vyvlékla.

" Myslíš, že já ho dodělám a ty mě budeš otravovat? Tak to nemám za potřebí" odsekla jsem a měla chuť odejít.

" Co se s tebou děje? Včera ses na mě vrhla, a teď se mnou nechceš mít nic společného?" Vyvalil na mě věc, na kterou se já sama sebe ptám. Nevěděla jsem, co mu na to říct.

" Dylane, já nevím, co to se mnou je" řekla jsem a vydala se domů. Projekt si dodělám sama, stejně by mi ani nepomohl.

------

Projekt jsem dokončila a únavou si lehla do postele. Ale klidu se mi moc nedopřálo; někdo zaklepal na dveře.

" Dále!" Zvolala jsem a dveře se otevřeli. V nich stál táta, kterého jsem poslední dobou viděla jen zřídka.

" Jen ti jdu říct, že zase jdeme na večeři s Harrinsonama, běž se připravit" oznámil mi. Vstala jsem a s znechucením obličejem se dostavila do koupelny.

-----

Vůbec se mi tam nechce, ale budu muset. Ještě mi bylo řečeno, že nás pozvali k nim domů, což je snad ještě horší.

Stáli jsme před jejich domem a čekali, až nám někdo otevře.
Když jsme se konečně dočkali, před dveřmi stála malá holčička. Pamatuju si ji, proto jsem ji ihned pozdravila.

" Ahoj Lily!" Objala jsem ji. Ona se zasmála a pustila nás dál. Už z předsíně jsem slyšela Dylanův smích. Přešli jsme ke stolu, kde jsme se posadili. Všichni jsme se pozdravili a mohli se pustit do jídla, kterého je tady spoustu.

" Dylane, co ty a Rachel?" Zvedl táta hlavu a zeptal se na otázku. Ihned jsme se s Dylanem střetli pohledy. Bylo mi jasný, že neví, co říct.

" Myslím, že nám to spolu docela klape" usmál se na tátu a do pusy si strčil kus těstovin. Podívala jsem se na něj a nevěděla, co si myslet. Vadí mi to? Tak proč něco neudělám? Kladla jsem si různé otázky, na které nevím odpověď.

------

Večeře byla u konce a my jsme konečně mohli odejít. Zvedla jsem se od stolu a po rozloučení jsem se vydala ven. Počkala jsem na celou svou rodinu a mohli jsme jít domů.

Zavřela jsem se v pokoji a únavou spadla do postele. Byla už skoro noc, a protože zítra musím do školy, opět jsem se zvedla a šla do koupelny. Tam se odlíčila a prostě se připravila na spánek.

Lehla jsem si a začala se topit v myšlenkách. Poslední dobou se můj život úplně změnil. Nikdy jsem život neměla tak složitý, jako teď. Tohle vše, co musím řešit začíná být únavný.

Dylan, škola, rodina, a spoustu dalších věcích.. Nechápu, jak se toho na mě mohlo tolik nahrnout za tak krátkou dobu. Už si třeba ani nepamatuju, kdy jsem si jen tak popovídala s Evelyn. A to jsme ještě před rokem neřešily nic jiného, než jaké máme nové oblečení a jak vypadají naše sešity. Chybí mi, kdy jsme s Evelyn šli po škole na kafe a hodiny si povídali. Kam se tyhle chvíle poděli?

Jak jsem přemýšlela, z oka mi vytekla slza. Nějak toho na mě bylo moc. Ještě více jsem se zahrabala do postele a snažila se usnout. Ale nešlo mi to. Nejraději bych se teď k někomu přitulila.

------

Asi mě budete nesnášet, ale utnu to tady:D

Jinak, mám takové speciální věnování:) a to patří: ninja_chicken
Této holčině bych chtěla z celého srdce neskutečně poděkovat, za tu podporu, kterou mi dala a snad bude ještě i dávat.

Děkuji za tebe! 💕

Omlouvám se za gramatické chyby

Vase helcus!