Přátelé ticha a tmy

I. Ahearnova Akademie

„Hlavně si tu dávej pozor na temná místa," šklebil se na Nia starší student, který ho vedl školními chodbami, „pohybují se tam stínochodci."

„Stínochodci?"

Student s vážným výrazem přikývl, ale Nio raději věřil tomu, že je to jen nějaký místní vtip. Tohle místo, celá tahle škola, na kterou se šel poprvé podívat, byla celá obklopená takovou zvláštní tajuplnou energií.

„Někdy nás tahají za rukávy," pokračoval student o stínochodcích, „nebo za nohavice, když se nedíváme. Ale nenechají se spatřit. Občas na sekundu zahlédnu zářící oči, ale to je vše."

„A... jací jsou tu učitelé? Dostáváte hodně úkolů? Ukážeš mi i studentské koleje, že ano?" Raději by se dozvěděl o věcech, které mu budou při studiu užitečné. Nechtěl tu trávit více času, než bylo nutné.

Student se na chvíli zamyslel. Pak se rozpovídal o studentském životě na Ahearnově Akademii, o různých učitelích a ředitelce Gushvinové, která by byla i přes své výrazné postavení jakousi místní „záhadou".

Nio vnímal studentovy řeči, ale už se rozhodl ignorovat jeho zvláštní poznámky. Humoru místních studentů nejspíš jednou přijde na kloub, ale zatím o jeho pochopení neměl zájem. Na téhle škole se totiž neocitl náhodou. Přijímací zkoušky měl teprve před sebou, ale už věděl, že se sem dostane. To kvůli rodičům.

Ahearnova Akademie byla poněkud... jinou školou od těch ostatních. Lidé zvenčí místní studenty často označovali za „privilegované děti", za „mladou elitu národa". Z naprosté většiny to totiž byly děti z bohatých rodin, jejichž jediným údělem v životě bylo převzít firmu po rodičích a mít se dobře. Občas se tu sice objevil i nějaký ten nadaný student, kterého sem pomohl dostat výběrový program, ale to byly výjimky.

Nio se znuděně rozhlížel po dlouhých chodbách s vysokými stropy a historicky působícími tapetami. Místní nábytek z drahého dřeva se dost podobal tomu, který měl jeho otec ve své velké pracovně. Studenti chodili po chodbách ve stejných vyžehlených uniformách, bavili se přiměřeným tónem a za úsměvy skrývali unavené tváře.

„Chceš vidět i knihovnu?" vytrhl starší student svého svěřence ze zamyšlení. „Je to hned tady," ukázal na nedaleké vysoké dřevěné dveře.

Nio pokrčil rameny. „Asi ano..."

Dveře knihovny se zevnitř otevřely a ven vyšla další dvojice kluků. Jeden z nich měl stejnou školní uniformu, jako Niův doprovod, ale ten druhý už od prvního pohledu působil jako člověk zvenčí. Byl to vysoký kluk s širokými rameny a sportovní postavou. Stál přímo v paprsku světla, který procházel do chodby vysokým oknem, a jeho světle hnědé vlasy se na slunci zlatě leskly. Nio nechápal, co na něm viděl. Byl to obyčejný šestnáctiletý kluk, jakých za život spatřil už stovky, jenže... Jeho arogantní úsměv a živost v očích, která kontrastovala se zasmušilou atmosférou školy, jako by rozzářila celou chodbu a roznesla teplo celým Niovým tělem. Cítil se tak hloupě. Ale přesto o něco nadšeněji.

Kluk mu taky věnoval pohled. Potom se usmál a i se svým doprovodem se vydal Niovým směrem. Nio si rychle prohrábl rukou své tmavé vlasy a ohlédl se jinam, jako že si ho doposud nevšímal.

„Taky musíš provádět nováčky po škole?" ušklíbl se druhý student v uniformě na Niova průvodce. Ten mu úšklebek vrátil, začali se bavit o svých věcech a odešli kousek stranou, nechávaje své svěřence za sebou.

„Jsi tu kvůli rodičům?" usmál se na Nia světlovlasý kluk. Jeho hlas byl překvapivě ladný jako hlas zkušeného zpěváka a tón hřejivý a živý, až Nia probouzel z jeho chmurné nálady.

„Jo. Totiž... ano," odpověděl Nio a nervózně se u toho ošil. Najednou mu připadalo, že se chová hloupě.

„A těšíš se?"

Nevěděl, jak na to odpovědět. Ještě před chvílí přemýšlel, že rodičům vymluví, aby ho na tuhle školu posílali. Ale teď to z nějakého důvodu cítil úplně obráceně. „Vlastně ano," pousmál se. „Nikdy jsem pořádně nevěděl, na jakou školu po základce půjdu... ale divadelní věda, filozofie a trocha té literatury s historií, to nezní až tak špatně."

Kluk uznale přikývl. „No, já jsem tu hlavě kvůli fyzice. Ale taky občas přečtu nějakého toho Shakespeara," snažil se znít stejně působivě.

„No, Shakespeare vlastně patří mezi mé méně oblíbené spisovatele," odpověděl Nio popravdě.

Světlovlásek se zvláštně uchechtl. „No fajn. Mimochodem, já jsem Ethan," natáhl k němu ruku, „asi se tu zase potkáme po přijímačkách, tak abys znal mé jméno. Aspoň si tu nebudu připadat tak cize."

Nio jeho ruku nejistě stiskl. „Mně můžeš říkat Nio," usmál se na něj.
Teď už nebylo cesty zpět. Při představě, že Ethana bude moct vidět v podobném zlatavém světle na chodbách této školy, a že znova uslyší jeho hřejivý hlas, mu v břiše poletovali neklidní motýlci.

Ahearnova Akademie ho svými dlouhými pařáty vtáhla dovnitř, než si to stihl uvědomit. Brzy se před ním měly otevřít dveře záhad a zvláštních pocitů, a možná i věcí, o kterých je lépe nemluvit. Možná se měl rozhodovat jinak, ale na tom mu v téhle chvíli nezáleželo.